pondělí, 18. leden 2021

Sólista a partner Rudolf Firkušný: Nová edice nahrávek ukazuje klavíristu v jistých i překvapivých vodách

Napsal(a) 

V září 2019 spatřil světlo nahrávacího světa osmnáctidílný box firmy Sony s nahrávkami českého klavíristy Rudolfa Firkušného (1912–1994), které pořídil v letech 1949–1993 pro severoamerické nahrávací společnosti Columbia a RCA Red Seal. Reprezentativní soubor nahrávek s významným zastoupením českého repertoáru (Dvořák, Janáček, Martinů) byl zveřejněn u příležitosti 25. výročí umělcova úmrtí. Netrvalo dlouho a v srpnu 2020 byl uveden na trh další soubor Firkušného sólových a komorních snímků, tentokrát německého vydavatelství Profil – Edition Günter Hänssler, které zveřejnilo deset CD s umělcovými kreacemi z let 1949–1962. V několika případech jde o nahrávky totožné jako v boxu firmy Sony (Janáček, Mozart, Schumann), jindy o snímky, které známe z archivních nahrávek společností Tahra (Martinů) a Diapason (Beethoven) nebo z živých záznamů, hlavně ze Salcburského festivalu vydavatele Orfeo d’Or (Dvořák, Chopin, Musorgskij).

Z českého repertoáru, který Firkušný po celý život tvrdošíjně prosazoval na světových koncertních pódiích, je v souboru zastoupen Dvořák, Janáček a Martinů. Z osmi verzí Dvořákova klavírního koncertu ve Firkušného podání přináší box patrně nejvíce afektovaný snímek z Kolína nad Rýnem (1960), v němž Firkušnému neustále šlape na paty Rafael Kubelík. Živý snímek není bez chyb, zvláště ve vstupní větě sólista a dirigent stále hledají souhru v odlišném tempovém plánu, nahrávka ale boří představu, že Dvořákův klavírní koncert není dostatečně efektní. Nahrávka Martinů Inkantací (1958) je podle mě antikvovaným snímkem a spíše cenným dokumentem, s jak romantickou agogikou byl Martinů interpretován ještě za svého života. Janáčkova klavírní tvorba konvolut nahrávek rámuje – Sonátou 1905 ze Salcburského festivalu 1957 soubor začíná, studiovým snímkem z roku 1953 i končí. Firkušného interpretace Janáčkova klavírního díla je považována za autentickou. Umělcův úhoz je křehčí než u klavíristů z mladších generací, výraz je většinou velmi, velmi prostý, zato agogicky jde o nahrávky obzvláště živé. Zastarale zní snad jen nahrávka Concertina (1952), jde však o jeden z nejstarších záznamů tohoto díla, pokud ne rovnou nejstarší. Firkušného janáčkovské snímky dalece překračují rámec zvukového dokumentu a jsou stále vzorem, s nímž se budou generace Janáčkových interpretů muset poměřovat.

Z autorů hudebního romantizmu je nejvíce prostoru věnováno Brahmsovi (op. 15, 76, 79, 116, 118, 119, 120). V Brahmsových sólových i komorních dílech (violové sonáty s Williamem Primrosem z roku 1958) mě Firkušný zaujal více než v Chopinovi (3. sonáta), Schumannovi (Fantazie op. 17) a Musorgském (Kartinki). Ve vídeňském repertoáru Firkušný vůbec exceluje, ať již jde o Mozarta (KV 457, 475, 369), Schuberta (Impromptus D 899 a 935), nebo Beethovena, jemuž je v boxu věnováno nejvíce prostoru. Císařský koncert má švih a brilantní lesk (1958), sonáty Patetická, Měsíční svit a Valdštejská (1960, 1962) pevný rytmus a elegantní úhoz a v houslových sonátách op. 24, 30/2 a 96 upozadí Firkušného delikátní projev i houslisty Nathana Milsteina (1958), Ericu Morini (1961) a Tossy Spivakovskeho (1949). Na Firkušném je znát, že se v interpretační tradici a myšlenkovém pozadí vídeňských autorů pohyboval sebejistě. Překvapení (alespoň pro mě) nakonec. Franckova Sonáta A dur s Ericou Morini (1961) a Debussyho Dětský koutek, Rytiny a Bergamská svita (1956) jsou podle mého názoru nahrávkami, které suverénně vzdorují času. Jen kvůli francouzskému repertoáru stojí za to zaposlouchat se do konvolutu Firkušného nahrávek z let 1949–1962, který měl být vydavatelem lépe redakčně připraven, zvláště bez zjevných a zbytečných chyb v dataci snímků.


Rudolf Firkušný / klavír, Filharmonický orchestr New York, Orchestr Philharmonia, Rozhlasový symfonický orchestr Kolín nad Rýnem, Symfonický orchestr Pittsburgh, Rafael Kubelík, Hans Rosbaud, William Steinberg / dirigenti. Text: N, A. Nahráno: 1949–1962. Vydáno: 2020. 10 CD Profil – Edition Günter Hännsler PH19013.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.