úterý, 29. červenec 2014

Překvapivé nahlédnutí za linie Anny Prohasky

Napsal(a) 

Anna Prohaska a Eric Schneider

Behind the Lines

Anna Prohaska – soprán, Eric Schneider – klavír. Text: A, N, F. Nahráno: 2014/2. Vydáno: 2014. TT: 76:05. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 479 2472. Anna Prohaska – soprán, Eric Schneider – klavír. Text: A, N, F. Nahráno: 2014/2. Vydáno: 2014. TT: 76:05. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 479 2472.

Nemohu se již po léta zbavit dojmu, že hudební produkce druhé světové války a následujících let, válkou stále poznamenaných, všechny ty Leningradské, Památníky LidicímPřeživší Varšavu, zastínila přes Ravelův La Valse, Sukovu Republikánskou trilogii a kompozice pro levorukého klavíristu Paula Wittgensteina hudební reflexe první světové války, Velké války, která ukončila dlouhé devatenácté století a zatřásla dějinami století dvacátého, které pro další velké válečné hrůzy téměř zapomnělo na štiplavý zápach yperitu a zákopovou zkušenost několika generací evropských, zámořských a koloniálních vojáků. Proto když se již v roce 2011, v předvečer stoletého výročí Velké války, na trhu hudebními nosiči objevila recitálová deska londýnského barytonisty Simona Keenlyside, zapůsobila jako zjevení, jako bolestná vzpomínka na nezahojenou ránu, jejíž bolest překryly mladší a ještě hlubší jizvy a rány. Písněmi války nazval Keenlyside CD s jednohlasými písněmi amerických, anglických a jednoho německého skladatele s doprovodem klavíru (klavírní spolupráce Malcolm Martineau) na texty básníků A. E. Housmana, R. L. Ste­vensona, W. Whitmana nebo i W. Shakespeara. Heroické písně střídají útěšnější zpěvy blouznících vojáků, umírajících umírajícím, všudypřítomným motivem je domov a vzpomínky na něj a podle Keen­lysida, autora zajímavého doprovodného textu, jsou texty překvapivě více spjaty s životem a domovem než umíráním a smrtí. Subtextově CD ve zhudebněných textech jako ostinato doprovází jakýsi perverzní optimismus, volající po domově s usychající krví na rtech. Keenlysidova recitálová deska je však vším jen ne deskripcí válečného běsnění, spíše je cestou do nitra jeho obětí. Doprovodem písním, z jejichž prostých názvů mrazí, je Martineauova vyso­ce inteligentní klavírní spolupráce, tu akordicky prostá, tu zvukomalebně fanfárová či pochodová. Posluchač zřejmě od CD zvoleného názvu očekává písně jako The Vagabond (Songs of Travel) R. Vaughana Williamse s pochodovým klavírním doprovodem, deska však v klavírním, a hlavně zpěvním partu přináší mnohem více, i když končí agresivním zhudebněním Whitmanova textu Beat! Beat! Drums! Kurtem Weilem. Nahrávka je sice dramaturgicky vzácně koncentrovaná, posluchačsky náročná, sofistikovaně textově i hudebně gradovaná, nebýt však vyrovnaného hlasu Keenlysida s tenorovou střední a vyšší polohou a mužně rezonujícími spodními rej­stříky, byla by spíše kuriozitou než svrchovaným uměleckým dílem. V Mozartovi, Verdim i Schumannovi je jistě Keenlyside nahraditelný, nebo má přinejmenším konkurenci, touto deskou si však postavil pomník, nemluvě o jejích zapome­nutých hrdinech. Právem bylo CD odměněno cenou Grammophon Awards 2012 v kategorii sólová vokální nahrávka.

Simon Keenlyside – baryton, Malcolm Martineau – klavír. Text: A. Nahráno: 2011/2, Potton Hall, Suffolk. Vydáno: 2011. TT: 73:00. DDD. 1 CD Sony Classical 88697944242. Simon Keenlyside – baryton, Malcolm Martineau – klavír. Text: A. Nahráno: 2011/2, Potton Hall, Suffolk. Vydáno: 2011. TT: 73:00. DDD. 1 CD Sony Classical 88697944242.

Možná jako komerční tah, možná z upřímného přesvědčení dramaturgů Deutsche Grammophon vydala německá nahrávací společnost právě v roce stoletého výročí Velké války recitálovou desku Za liniemi jednatřicetileté německo-irské sopranistky Anny Prohasky a jejího klavírního partnera Erica Schneidera. Kdo by to byl do mladé umělkyně, kterou znám živě z hudebních kreací Nikolause Harnoncourta (Haendel, Beethovenův Fidelio), řekl, že se právě ona po nahrávkách se starším repertoárem sofistikovaně dramaturgicky koncipovanou a výtvarně velmi působivou recitá­lovou deskou přihlásí k bolestné zkušenosti Velké války. (Určitou roli jistě sehrála rodinná minulost, dědeček Felix a pradědeček Carl, první dirigent, druhý skladatel, bojovali v zákopech obou světových válek.) Nebylo to pro mne jediné překvapení, tím hlavním se stal vlastní poslech CD, s mrazivě silným emocionálním počátkem, když prostou německou lidovou píseň vystřídá Beethovenova píseň Die Trommel gerühret (Egmont) s hrozivými basy a imitacemi vojenského pochodu a víření bubnů v klavírním doprovodu. Beethovena střídá emotivní Sprechgesang třetí písně Kriegslied eines Kindes (podobně i č. 12 Panzerschlacht Hanse Eislera), tak jako po emotivní Rachmaninově vokalíze z Šesti romancí op. 8/4 následuje prostý popěvek anglické renesance My Luve’s in Germanie. Německo střídají Flandry, Marseillaise britská a americká hymna a vedle mužských vojáků na desce defilují i vojač­ky, markytánky, strachem umírající matky padlých vojáků (Beet­hoven, Rachmaninov, Traill). Zdánlivě si Prohaska zvolila snazší cestu, jejích pětadvacet vybraných písní několika epoch (1565–1963) dostatečně kontrastně střídá nálady, varianty lidského zpěvu i možnosti klavírního doprovodu. Smutné vojenské písně tak doprovázejí popěvky vyzývající k boji a volající do boje (Weill), pochodové rytmy míjejí národní hymny, úzkost stíhá ironie a sarkasmus, angličtinu a němčinu střídá francouzština a ruština. Recitálová deska rozhodně graduje a trumfy si A. Prohaska nechává do druhé poloviny stopáží téměř zaplněného CD: Písně Schubertovy, Lisztova Jana z Arcu na hranici a Schumannovi Dva granátníciVoják patří ke zlomovým okamžikům snímku a dali mi zapomenout na vzorové kreace Fischerovy-Diskauovy. Mahlerovy písně v sopránové interpretaci nevyhledávám, rozhodně ne s koloraturními soprány, způsob, jakým Anna Prohaska přednesla Mahlerovu píseň z Chlapcova kouzelného rohu Tam, kde trubky krásně znějí je ovšem v Prohasčině generaci nevídaný, Magdalena Kožená promine. Jak Keenlyside, tak Prohaska zakončili své snímky dvěma Weillovými zhudebněními Whitmanových textů, Beat! Beat! Drums!Dirge for Two Veterans: Keenlyside první heroicky, jako by vojákům dodával odvahy, a s ostřejším a vulgár­nějším klavírním doprovodem, Prohaska naopak žensky odměřeně, učitelsky, s fanatizmem učitelky přednášející dětem o vlasteneckém smyslu války. Kazatelsky elegického tónu se Prohaska nevzdá ani ve finální elegii za dva veterány, zatímco Keenlyside ji interpretuje narativněji s kapkou toho vojenského smutku. Poslech obou snímků nelze než doporučit, nejlépe si je poslechnout současně jako hlas zapomenutých vojáků a těch za liniemi.

Psáno pro: HARMONIE 8/2014

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.