Posvátný klid a směřování k vrcholu

Před pěti lety vystoupil Zubin Mehta na Dvořákově Praze a na programu měl Straussův Život hrdinův v kombinaci s Egmontem a Mozartovou Symfonií g moll. A působilo skoro jako překvapení, že v tak opulentní partituře dosáhl čistého a průzračného zvuku. Charismatický Maestro vedl dobře znějící orchestr spolehlivými gesty a nikde nic nechybělo ani nepřebývalo.

O pět let později přijel třiaosmdesátiletý Zubin Mehta s Izraelskou filharmonií znovu a jako by těch několik let navíc dodalo vystoupení na vnitřní síle. Zvolil nejdelší Mahlerovu Symfonii č. 3 d moll, která je jakousi panteistickou oslavou přírody, života a lásky. Devadesátiminutová šestivětá skladba se může snadno stát nejrozvleklejší autorovou symfonií – ale tady jsme byli svědky zvláštně zralého spojení klidné jistoty, velké zkušenosti, přirozené vřelosti a silných emocí.

 , foto Petra Hajská

Nejrozsáhlejší úvodní věta „Jaro přichází pochodem“ zaujala v úvodu hlubokými žesti, skutečně dunivého zvuku z nitra země.  Na žestích, tedy zejména na hornách, trubkách a pozounech toho stojí mnoho – a celou dobu nabízely měkce tvárný zvuk, který v sobě neměl nic „plechového“. Bohatě obsazená žesťová skupina držela po celou dobu výraz od spodních tónů z hlubin země až po zářivé výšky trubek. Dřevěné dechové nástroje jsou v této skladbě nositelem těkavé živelnosti, barvitosti a něhy. Sladkým, zvláštně láskyplným a bohatým tónem se pokaždé připomenul koncertní mistr, má obsáhlá sóla ve všech třech úvodních větách. Byl to Mahler, který plnokrevně zní a nad kterým se nespekuluje.

Mehta zvolil mezní pomalá tempa, jaká si může dovolit možná jenom on. Ale ukázal se jako svrchovaný mistr stavby, který během každé věty pozvolna přidával na dynamice, vždycky věděl, kde mírně zrychlit a zase zpomalit. Při příchodu se opíral o hůl, šel těžce a během provedení seděl na vysoké židli. Dirigoval úsporně, ale naprosto přesně a zpaměti. Kdysi temperamentní dirigent naprosto přirozeně rozvrhl emoce tak, aby posluchače úvodní věty nezahltily a finálová věta „Co mi vyprávěla láska“ mohla vyznít nejsilněji, velebně, vroucně a přitom místy až nadpozemsky.

 , foto Petra Hajská

Ozdobou byla i pěvecká složka – i když sbor zpívá až příliš krátce v jediné předposlední větě – a je zde dětský i ženský sbor v rozverné části „Co mi vyprávějí andělé“. A jak Pražský filharmonický sbor, tak Kühnův dětský sbor odevzdali to nejlepší. Jak v imitaci zvonků v dětském sboru, tak v popěvku sopránů. Ač může věta vyznívat až naivně, tady naprosto přesně zapadala. Zvláštní krásou, tmavou a plnou barvou ovšem zapůsobil mezzosoprán Gerhildy Romberger – jako by byl stvořen právě pro tento part, píseň půlnočního zvonu a temně vroucí dotek lidskosti – O Mensch!

Byla to slavnost, při které nikdo nepotřeboval nic předstírat. Dlouhé ovace vstoje byly tentokrát naprosto na místě, protože vstává se nikoli z přetlaku nadšení, ale jako výraz úcty a uznání. A to si právem slavný dirigent opravdu zasloužil.

Sdílet článek: