(Stravinskij)
Chicago Symphony Orchestra, The Cleveland Chorus and Orchestra, Berliner Philharmoniker, Ensemble InterContemporaine, Phyllis Bryn-Julson – soprán, Ann Murray – mezzosoprán, Robert Tear – tenor, John Shirley-Quirk – baryton, Pierre Boulez – dirigent. Produkce: David Butchard. Text: A, N, F. Nahráno: 12/1992 – Chicago; 3/1991, 11/1994 a 2/1996 – Cleveland, 2/1996 – Berlin; 11/1980, 12/1981 a 2/1982 – Paříž. Vydáno: 2010. TT: 59:58, 68:32, 64:46, 52:05, 50:55, 58:07. DDD. 6 CD Deutsche Grammophon 477 8730 (distribuce Universal Music).
Pětaosmdesátiny, navíc zastihující umělce v doposud obdivuhodné aktivitě, jsou jistě dobrým důvodem k mimořádným edičním činům, k uznáním a holdům. Pierre Boulez se dočkal po krabičce s nahrávkami Bartókovy hudby obdobného kompletu šesti CD se svými snímky hudby Igora Stravinského. Sahají od roku 1980 k roku 1996 a jsou ukázkou z toho nejlepšího, co během posledních desetiletí mezi produkty nahrávacího průmyslu vzniklo: sestavou interpretů, uměleckými výsledky a vlastně i dramaturgií, vždyť Stravinskij nepatří k těm nejzřetelnějším komerčním ikonám. Sestavení jednotlivých titulů do takto obsažného kompletu (se vším důležitým, co by v něm mělo být) přináší ovšem ještě vyšší hodnotu. Nejde přitom jen o jakýsi pomník Boulezovi. Poslech hudby tohoto pozoruhodného autora v nesmlouvavě náročné a zároveň vědoucí interpretaci podobné umělecké kapacity, jakou Boulez nesporně je, přináší totiž jednoznačné potěšení.
U Bouleze byla vždy zajímavá dvoukolejnost jeho umění – skladatelského a dirigentského. Rozhodně nebyl a není shovívavě přijímaným dirigujícím komponistou. Jako autor má na svém kontě nesporně počiny, které jsou v hudbě 20. století nenahraditelné. Ale i s taktovkou si vydobyl jedinečnou pozici – a právě že ne pouze uváděním vlastních děl či děl dalších modernistů, ale i soustavnou pozorností klasikům novější doby od Wagnera po Janáčka. Od Stravinského natočil asi vše podstatné – baletní partitury Ptáka Ohniváka , Petrušku a Svěcení jara , Příběh vojáka , Slavíka , Žalmovou symfonii , Symfonii ve třech větách , Ebony Concerto , Dumbarton Oaks … a písně. Stravinskému rozumí a rozumí mu po svém: v jeho nahrávkách je přítomna potřebná strohost a věcnost, vyvážená ovšem dokonalostí a precizností, i barevnost a fantazijnost, kontrolovaná zralostí odstupu. Boulezovi vycházejí znějící partitury transparentně – ve zvuku zřetelné, ozřejměné do detailu, zároveň kompaktní. Nepřináší zvukový gejzír, ale přesto je hudba v jeho odpovědnosti barevná a pulzující. Stravinskij je mu současným skladatelem, jehož vyjadřování není rafinované, ale přesto velice zajímavé. Tyto znaky vystupují na povrch bez ohledu na to, zda nahrávka vznikla v Chicagu, jako Pták Ohnivák, nebo v Clevelandu, jako Petruška. Americké orchestry ze své obvyklé podstaty hrají perfektně a věcněji. Do Boulezovy neromantizující koncepce, ať je už z jisté části uvědomovaná a záměrná, nebo převážně spontánně dílem jeho založení a cítění, to zapadá dobře. Žalmová symfonie s Berlínskými filharmoniky a tamním rozhlasovým sborem má až antickou vznešenost, krásnou dynamiku, dojemnost. Pátá ze šesti desek kompletu patří nahrávkám Boulezova souboru Ensemble InterContemporaine . Je tu Concertino, Osm instrumentálních miniatur, obě zmíněná „concerta“… Komorní hudba ani chvíli nenudící, dokonale zahraná a sehraná. Navazuje na to poslední deska – s písněmi. Jde o miniatury z časového hlediska různé provenience, které obecně zaznívají mnohem méně než velké Stravinského partitury. Úloha dirigenta je v tomto případě jakoby propojena s úlohou režiséra. Písně obohacují tento soubor nahrávek podstatným způsobem. Zobecněno, Boulez jako interpret Stravinského přináší jedinečný a zvláštní druh hudebního obsahu, který není nijak okázalý nebo strhující, který však vychází zevnitř a má velký náboj a bohatství.
Body: 5 z 6
