čtvrtek, 23. prosinec 2010

Pierre Boulez - Boulez conducts Stravinsky

Napsal(a) 

Pierre Boulez - Boulez conducts Stravinsky Pierre Boulez - Boulez conducts Stravinsky

(Stravinskij)

Chicago Symphony Orchestra, The Cleveland Chorus and Orchestra, Berliner Philharmoniker, Ensemble InterContemporaine, Phyllis Bryn-Julson – soprán, Ann Murray – mezzosoprán, Robert Tear – tenor, John Shirley-Quirk – baryton, Pierre Boulez – dirigent. Produkce: David Butchard. Text: A, N, F. Nahráno: 12/1992 – Chicago; 3/1991, 11/1994 a 2/1996 – Cleveland, 2/1996 – Berlin; 11/1980, 12/1981 a 2/1982 – Paříž. Vydáno: 2010. TT: 59:58, 68:32, 64:46, 52:05, 50:55, 58:07. DDD. 6 CD Deutsche Grammophon 477 8730 (distribuce Universal Music).

Pětaosmdesátiny, navíc zastihující umělce v doposud obdivuhodné aktivitě, jsou jistě dobrým důvodem k mimořádným edičním činům, k uznáním a holdům. Pierre Boulez se dočkal po krabičce s nahrávkami Bartókovy hudby obdobného kompletu šesti CD se svými snímky hudby Igora Stravinského. Sahají od roku 1980 k roku 1996 a jsou ukázkou z toho nejlepšího, co během posledních desetiletí mezi produkty nahrávacího průmyslu vzniklo: sestavou interpretů, uměleckými výsledky a vlastně i dramaturgií, vždyť Stravinskij nepatří k těm nejzřetelnějším komerčním ikonám. Sestavení jednotlivých titulů do takto obsažného kompletu (se vším důležitým, co by v něm mělo být) přináší ovšem ještě vyšší hodnotu. Nejde přitom jen o jakýsi pomník Boulezovi. Poslech hudby tohoto pozoruhodného autora v nesmlouvavě náročné a zároveň vědoucí interpretaci podobné umělecké kapacity, jakou Boulez nesporně je, přináší totiž jednoznačné potěšení.

U Bouleze byla vždy zajímavá dvoukolejnost jeho umění – skladatelského a dirigentského. Rozhodně nebyl a není shovívavě přijímaným dirigujícím komponistou. Jako autor má na svém kontě nesporně počiny, které jsou v hudbě 20. století nenahraditelné. Ale i s taktovkou si vydobyl jedinečnou pozici – a právě že ne pouze uváděním vlastních děl či děl dalších modernistů, ale i soustavnou pozorností klasikům novější doby od Wagnera po Janáčka. Od Stravinského natočil asi vše podstatné – baletní partitury Ptáka Ohniváka , PetruškuSvěcení jara , Příběh vojáka , Slavíka , Žalmovou symfonii , Symfonii ve třech větách , Ebony Concerto , Dumbarton Oaks ... a písně. Stravinskému rozumí a rozumí mu po svém: v jeho nahrávkách je přítomna potřebná strohost a věcnost, vyvážená ovšem dokonalostí a precizností, i barevnost a fantazijnost, kontrolovaná zralostí odstupu. Boulezovi vycházejí znějící partitury transparentně – ve zvuku zřetelné, ozřejměné do detailu, zároveň kompaktní. Nepřináší zvukový gejzír, ale přesto je hudba v jeho odpovědnosti barevná a pulzující. Stravinskij je mu současným skladatelem, jehož vyjadřování není rafinované, ale přesto velice zajímavé. Tyto znaky vystupují na povrch bez ohledu na to, zda nahrávka vznikla v Chicagu, jako Pták Ohnivák, nebo v Clevelandu, jako Petruška. Americké orchestry ze své obvyklé podstaty hrají perfektně a věcněji. Do Boulezovy neromantizující koncepce, ať je už z jisté části uvědomovaná a záměrná, nebo převážně spontánně dílem jeho založení a cítění, to zapadá dobře. Žalmová symfonie s Berlínskými filharmoniky a tamním rozhlasovým sborem má až antickou vznešenost, krásnou dynamiku, dojemnost. Pátá ze šesti desek kompletu patří nahrávkám Boulezova souboru Ensemble InterContemporaine . Je tu Concertino, Osm instrumentálních miniatur, obě zmíněná „concerta“... Komorní hudba ani chvíli nenudící, dokonale zahraná a sehraná. Navazuje na to poslední deska – s písněmi. Jde o miniatury z časového hlediska různé provenience, které obecně zaznívají mnohem méně než velké Stravinského partitury. Úloha dirigenta je v tomto případě jakoby propojena s úlohou režiséra. Písně obohacují tento soubor nahrávek podstatným způsobem. Zobecněno, Boulez jako interpret Stravinského přináší jedinečný a zvláštní druh hudebního obsahu, který není nijak okázalý nebo strhující, který však vychází zevnitř a má velký náboj a bohatství.

Body: 5 z 6

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.