čtvrtek, 17. březen 2005

Pierre Boulez: Boulez conducts Boulez (Le Marteau sans maître, Dérive 1 & 2)

Napsal(a) 

booklet booklet
Hilary Summers - mezzosoprán, Ensemble Intercontemporain, Pierre Boulez. Produkce: Dr. Marion Thiem. Text: A, N, F. Nahráno: září 2002, IRCAM/Espro, Paříž. Vydáno: 2005. TT: 69:06. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 00289 477 5327 (Universal Musc). Alternativa: Elizabeth Laurence, Ensemble Intercontemporain, Pierre Boulez/CBS Records/MK 42619 (Le Marteau sans maître). Postavení Pierra Bouleze v současném hudebním světě je naprosto mimořádné, o tom netřeba diskutovat. Je autoritou v několika vzájemně se doplňujících hudebních oblastech, a proto není divu, že jeho letošní osmdesáté narozeniny doprovází hned zkraje roku vydání nových nahrávek.

Páteří disku je skladba, od jejíž premiéry letos uběhne rovných padesát let, a která je tudíž už dávno "klasikou" hudby dvacátého století. Le Marteau sans maître (Kladivo bez pána) na verše René Chara je dílem signifikantním pro epochu takzvané Nové hudby, dílem s určující kvalitou po všech stránkách (struktura celku i detailu, instrumentace, začlenění vokálu do přediva nástrojů a tak dále). I po letech fascinuje, ovšem s vědomím kontextu hudby tehdejší. Otázkou je, jaký smysl přináší nová nahrávka - je bezesporu interpretačně i zvukově perfektní, s dokonalým rozložením nástrojových barev ve zvukovém spektru; pokud bych si ovšem mohl vybírat, volím dvacet let starou live interpretaci (tři členové ansámblu participují na obou). Ta je samozřejmě zvukově horší, s chybami, zato však s espritem a nábojem, který nové nahrávce trochu chybí. I ze srovnání zpěvaček vychází podle mne lépe Elizabeth Laurent na nahrávce starší ("opernější", ale s daleko větší škálou dynamických a barevných odstínů) než Hilary Summers , která sice bezchybně intonuje, ale výrazově zůstává skladbě cosi dlužna.

Proměny Boulezovy hudby v čase dobře dokumentují zbylé dvě skladby na disku - Dérive 1 (1984) pro šest a Dérive 2 (1988/2002) pro jedenáct nástrojů. Dérive 2 je jakoby znásobenou, strukturálně zahuštěnou "verzí" Dérive 1, s komplikovaným polyrytmickým předivem melodických linek, nenechávajícím nás ani na chvíli vydechnout. Ensemble Intercontemporain hraje obě skladby až nadpozemsky přesně (souhra, frázování), ale především v Dérive 1 trochu dynamicky ploše, bez většího zaujetí pro artikulační detaily. Jinak skvělé nahrávce tak chybí trocha inspirace a života.

Michal Nejtek

HHHHHH

Je to na den přesně deset let, kdy jsem poprvé viděl Pierra Bouleze (26. ledna 1995) - tehdy jako dirigenta London Symphony Orchestra v londýnské Barbican Hall. Byl to zahajovací koncert oslav jeho tehdy rovněž kulatého výročí. Ve svých právě minulých teenagerovských letech jsem z toho moc rozumu neměl a tak jediné, co mě fascinovalo, bylo jeho "pupeční propojení" s orchestrem - libovolný pohyb jeho ruky měl svůj jasně formulovaný "dozvuk". Je-li LSO "tím" Boulezovým symfonickým orchestrem, pak pařížský Ensemble Intercontemporain je jeho komornějším a jaksi "intenzivnějším" dvojčetem. Boulez tento soubor stvořil a postupně s jeho pomocí ustanovil jasně formulovaný standard v interpretaci současné hudební tvorby. Když sám před ansámblem stojí, je jako otec mezi dětmi. Asi by nemusel ani zvednout ruku a přesto by se ozval tón, souzvuk, precizně artikulovaný rytmus...

Bylo by zajímavé podniknout sondu do Boulezova kompozičního jazyka, ale ... to snad jindy. Budiž snad jen řečeno, že Le Marteau sans maître (Kladivo bez mistra , 1955) je energickou nekompromisní a v mnohém vizionářskou výpovědí mladého Bouleze-skladatele, oba kusy Dérive by v tomto smyslu bylo možné vnímat spíše jako zralou výpověď Bouleze-dirigenta.

Přestože návrat k důvěrně známému (zejména v případě "Kladiva...") často může znamenat rutinu, toto narozeninové album ukazuje Bouleze jako dirigenta, který má ambici začínat vždy od nuly. Zdá se mi, že plody této jeho vlastnosti se projevují pozoruhodně v prvé řadě ve zvuku, který je navíc - díky technologii - stále lépe studiově uchopitelný.

To, co máme možnost vnímat na albu, je tak fascinující kombinace dvou světů: velmi komplexní způsob Boulezova hudebního jazyka (členité spektrum barev, výrazný a jasně formulovaný rytmus, přirozeně, avšak ne primitivně vystavěné harmonické bloky) a jeho schopnost (jakožto dirigenta) na chvíli "zmrazit" obrovský potenciál ansámblu, přivést jej do bodu nula a poté nechat z přetlaku zaznít.

Celé toto album můžeme vlastně v přeneseném slova smyslu vnímat jako takovou komplexní Boulezovu bilanci. A je to bilance úctyhodná, nikterak okázalá, zasloužená a stimulující...

Michal Rataj

HHHHH

Dokonale autentické, autenticky dokonalé. Tak by bylo možno definovat tuto nahrávku - ať už si to čtenář vyloží negativně, nebo pozitivně - a recenzi uzavřít. Boulez nahrál své zřejmě nejslavnější dílo Le Marteau sans maître. Jak jinak než se "svým" Ensemble Intercontemporain. Boulez už dávno není oficiálně než jeho čestným patronem, přesto lze nejen na programaci a propagaci, ale i turné souboru poznat, jak je se svým "otcem" pořád bytostně spjat (jen pro ilustraci: když EIC diriguje Boulez, je i v domovské Paříži vyprodáno a sejde se smetánka, která by jinak na soudobou hudbu ani "nepáchla"). Posvátnou "hrůzu" lze poznat i z této nahrávky na disciplíně jednotlivých interpretů, i když nemalá část z nich už mezi zakládající členy souboru nepatří. Ta hrůza se projevuje perfekcí, kterou si mnozí vyloží jako sterilitu. Jenže možná to k takové hudbě - a více k Boulezově ještě starší - patří: obrodila běh dějin totiž právě svou zdánlivou nadřazeností struktury nad emocemi. Bohužel až velmi poučené a zapálené ucho pozná, že emoce jsou pouze skryty jinak než v hudbě předchozí. Boulez se tohle poznání posluchači řadou pozdních nahrávek vlastních děl s EIC nesnaží ulehčit. Spíš jako by si budoval enigmatický pomník, který bude budoucí generace přitahovat svou provokující bohorovností.

Už dávno ovšem neplatí, že Boulezova vlastní hudba stále posouvá hranice dnešní kompozice (jak se snaží naznačit booklet u Dérives ), ovšem stále více platí, že se z ní lze učit a že je nutné ji znát - o to víc z "autentické" nahrávky.

A ještě poznámku: našli-li byste nepatrné rozdíly mezi touto nahrávkou a partiturou, tak se nenechte mýlit - Boulez navzdory ke své osmdesátce disponuje oproti ostatním smrtelníkům neomylným sluchem, takže buď máte v partituře chybu, nebo se autor v mezičase rozhodl jinak.

Miroslav Srnka

Vydavatel: Le Marteau sans maître

Stopáž: 69:06

Nahráli: Hilary Summers - mezzosoprán, Ensemble Intercontemporain, Pierre Boulez

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.