Bournemouth Symphony Orchestra, Marin Alsop. Produkce: Tim Handley. Text: A, N. Nahráno: 7/2003, The Concert Hall, Lighthouse, Poole, Dorset. Vydáno: 2004. TT: 67:07. DDD. 1 CD Naxos 8.559202 (distribuce Classic).
Philip Glass je asi nejznámějším, nejhranějším a nejnahrávanějším skladatelem z americké čtyřky „minimalistů“. Jeho tvorba zahrnuje symfonická díla, koncerty, opery, skladby pro komorní obsazení, filmovou hudbu a je charakteristická svými repetitivními motivy, fázovými posuny mezi jednotlivými nástroji, pojetím formy jako procesu a typicky „glassovskou“ harmonií.
Tak je tomu i v případě nahrávky vydavatelství Naxos, která přináší dvě Glassovy symfonie v podání britského Bournemouth Symphony Orchestra pod taktovkou Američanky Marin Alsop (viz medailon orchestru a jeho šéfdirigentky v HARMONII 6/2005).
Čtyřvětá Symfonie č. 3 je o polovinu kratší než po ní následující Symfonie č. 2. Její hudební jazyk, alespoň v prvních dvou větách, je na Glasse netypický. Je napsána pro 19 smyčců. První věta je jakýmsi preludiem ke druhé a třetí. Pracuje s dynamickými kontrasty, pravidelným rytmem čtvrtek v mírném tempu. Druhá věta začíná dynamickým unisonem houslí. Třetí ve formě chiaccony repetuje harmonické sekvence. Probíhá v mírnějším tempu, typické jsou glassovské harmonie, trioly, čtvrtky a výrazné houslové sólo. Závěrečná čtvrtá věta je opět velmi rytmická a končí otevřeně. Symfonie č. 3 měla premiéru v roce 1995 v provedení Stuttgart Chamber Orchestra.
Třívětá Symfonie č. 2 zazněla poprvé v provedení Brooklyn Academy of Music roku 1994 pod taktovkou Dennise Russella Daviese. Glass v ní pracuje s polytonalitou, smyčkami, jeho hudební jazyk je dvojznačný. Symfonie už má plné orchestrální obsazení, kterého Glass výborně využívá. První věta je v mírném tempu a působí poněkud tajemně. Druhá na ni navazuje attacca a pozvolna přejde do rytmického tempa, které se drží i ve větě třetí. Typické jsou prudké změny v dynamice, polyrytmika a zajímavá instrumentace. Pro symfonickou tvorbu neobvyklá je takřka stejná minutáž všech tří vět. Hlavním rysem Glassovy hudby jsou takzvané additive structures, stálá harmonie a rytmický tok plynulých čtvrtek, užití harmonie jako stavebního principu. Jednotlivé struktury umožňují vyplnit i velmi rozsáhlý časový úsek. Hudba bez konce a začátku, kterou lze poslouchat v kterémkoliv okamžiku. Je dobře, že i po tolika letech je Glass stejný. Někdo to může nazvat nedostatkem hudební invence, někdo věrností vlastnímu stylu. Vyberte si. Každopádně dnes už skladatel patří ke klasikům tohoto žánru.
Minimalismus nás naučil vnímat známé zvuky novým způsobem. Přinesl větší citlivost na samostatný zvuk, jeho existenci a trvání, na situaci, v jaké se nachází, nový způsob pohledu na problém opakovatelnosti. Rozšířil časové možnosti vnímání hudby. Objevil dobrodružství makročasu. Nepožaduje analytický přístup, ale odevzdání se hudebnímu proudu, který vede k nové, rozšiřované hudební zkušenosti času.
Obě Glassovy symfonie jsou plné napětí. Symfonickou formu a její chápání v klasickém slova smyslu pojal jejich autor vážně a skvěle ji narouboval na techniku minimalismu. Jeho hudba má šťávu, je plná napětí a překvapení. Její zdánlivá jednoduchost a rytmika otevírají uši i zarytým odpůrcům soudobé hudby. Američanka Marin Alsop je od roku 2002 první šéfdirigentkou britského Bournemouth Symphony Orchestra. V provedení Glassových symfonií je její precizní práce znát. Vedení orchestru je jisté, klidné v místech, kde to partitura dovolí, dynamické a záhadné, kde je potřeba. Interpretace má řád, tah, perfektní souhru, která je pro prezentaci takovéto hudby nutná. Příjemná hudba v příjemném provedení.
Lenka Kiliç
HHH
Hudba Philipa Glasse (*1937) funguje obdobně jako veškerá klasická hudební produkce, která ve své době vznikala s funkcí – dnes bychom řekli – hudby populární. To skladby tohoto amerického tvůrce, v současné době jednoho z nejpopulárnějších žijících skladatelů, bezpochyby mimořádně vysoce zúročuje. Glassovi se podařilo formulovat styl, skrze který hudbu opět učinil „jazykem citu“, a zůstat přitom v prostředí takzvané vážné hudby – využívaje z ní hlavně řemesla a instrumentaria. Pro vydavatele hudebních nosičů je taková hudba vítanou kořistí – namísto po x-té vydávaného kompletu beethovenských symfonií může přijít s něčím novým a navíc soudobým, což je za určitých okolností mnohem poctivější, protože soudobá hudba dokáže v ideálním případě oslovit soudobého posluchače na rovině sdílených pocitů ze soudobého světa a naplnit tak přirozenou potřebu citové stimulace nebo harmonizace, jinými prostředky nežli hudbou nedosažitelnou. Symfonie č. 2 (z roku 1994) je třívětá, v délce téměř třičtvrtě hodiny poněkud únavná, na kulisový poslech dobrá, na koncertě by to asi byla nuda. Čtyřvětá, o rok mladší Symfonie č. 3 je o polovinu kratší a na poslech poutavější – slyšíme z ní sice hudbu z Reggiových filmů, ale na to jsme u Glasse zvyklí – barokním a klasickým mistrům to také nemáme za zlé. Obě symfonie už byly – a není to tak dávno – vydány, navíc ve vynikajícím nastudování specialisty na Glasse, dirigenta Dennise Russella Daviese (Symfonie č. 2 se Symfonickým orchestrem Vídeňského rozhlasu, Symfonie č. 3 se Stuttgartským komorním orchestrem, pro který ji Glass napsal). Bournemouthský symfonický orchestr s dirigentkou Marin Alsop je nehraje ani lépe, ani hůře: u Glassovy hudby nejde nijak zvlášť o interpretační pojetí, důležité je pouze, aby byla zahrána řemeslně dobře – všechno ostatní obstará sama ze své podstaty. Vzhledem k tomu, že je založena na základních, mnohdy až archetypálních hudebních postupech a prvcích – tonálních konstantách, pravidelném rytmu, repetitivním frázování – obejde se bez přídavných „výkladů“. Výhodou nové edice v Naxosu je tedy snad jedině to, že tu jsou obě symfonie pohromadě bez zbytečné „vaty“ pro doplnění stopáže cédéčka. Kdo nemá předchozí nahrávky Nonesuch (které – obě – tímto neduhem strádají), může směle sáhnout po Alsop, osobně nicméně považuji Russellovo ztvárnění za autentičtější. Mít doma obě verze za to rozhodně nestojí.
Wanda Dobrovská
HHHH
Popisovat podstatu hudebního minimalismu je snad zbytečné a představovat jednoho z jeho zakladatelů Philipa Glasse také není nutné. Proto může být pro všechny znalce či obdivovatele Glasse, buď jako skladatelského novátora, a nebo autora řady filmových hudeb, zajímavé uslyšet dvě jeho díla v klasické formě symfonie. Toto CD nám umožňuje takový pohled, což vidím jako nejpřínosnější moment. Při poslechu symfonií si může člověk klást různé otázky, do jaké míry je minimalismus nosný ve spojení s klasickou velkou formou a jak je Glass schopný překračovat či nepřekračovat své vlastní bariéry. Odpovědi mohou být stejně tak pozitivní jako negativní, podle individuálního vkusu a pohledu na minimalismus. Každopádně je po prvních taktech poslechu poznatelné, že se jedná o Glasse a forma symfonie a jednotlivých vět se jeví pouze jako jakési časové ohraničení neustálého toku hudby. Druhá symfonie z roku 1994 je třívětá a celá je v chmurné náladě. Dobu trvání 43 minut nechávám bez komentáře. Symfonie č. 3 (1995) je psaná pouze pro komorní orchestr a pro mě je mnohem zajímavější, i když na rozdíl od druhé symfonie nevyužívá palety barev zvuků celého orchestru, ale pouze smyčců. Toto zdánlivé omezení přináší o to větší překvapení. Ve druhé větě je nejmíň zřetelný samotný princip minimalismu a strhává nás hudebnost, která připomíná autory, jako je Honegger či Milhaud. Třetí věta je oproti tomu vypořádáním se s koncertním stylem, nad ostinatem se proplétají sólové hlasy houslí a celková čistota a průzračnost (přes pro někoho až kýčovitou melodiku) poukazují na Vivaldiho. Minimalismus se neobjevuje často na repertoáru velkých symfonických orchestrů, proto jsou taková díla oživením vítaným jistě i samotnými hráči orchestru. V interpretačně celkem vděčných minimalistických symfoniích podává Bournemouth Symphony Orchestra za řízení Marin Alsop slušný výkon, který by však jistě zvládl každý průměrný orchestr. Jedinečného zážitku, nesrovnatelného s filmovými sekvencemi podkreslenými Glassovou obdobně znějící hudbou, se nám nedostává.
Eva Velická
Vydavatel: Naxos/distribuce Classic
Stopáž: 67:07
Nahráli: Bournemouth Symphony Orchestra, Marin Alsop
Body: 4 z 6
