středa, 9. září 2009

Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll op. 64, Francesca da Rimini op. 32

Napsal(a) 

Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll op. 64, Francesca da Rimini op. 32 Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 5 e moll op. 64, Francesca da Rimini op. 32

Simón Bolívar Youth Orchestra of Venezuela, Gustavo Dudamel . Produkce: Sid McLauchlan. Text: A, N, F. Nahráno: live, 1/2008, Centro de Acción Social por la Música, Sala Simón Bolívar, Caracas. Vydáno: 2009. TT: 73:45. DSD. 1 SACD Deutsche Grammophon 477 8022 (Universal Music).

Hned na prvním vnitřním listě bookletu tohoto kompaktního tisku čteme věnování maestrovi Abreuovi. U nás je toto jméno neznámé. Kdo však sleduje světové hudební dění, zvláště pak venezuelský hudební zázrak, ví, že klavírista, pedagog, ale především přední venezuelský ekonom a politik José Antonio Abreu je jeho hlavním protagonistou. Jak se dočítáme v bookletu, byl to právě on, kdo podstoupil riziko a rozhodl se dát mladým hudebníkům poznání světa hudby v takové šíři a s takovým zázemím, o jakém se nesní nikomu snad nikde na světě. Už ve dvou letech tam děti začínají hrát na hudební nástroj. Postupně procházejí – individuálně i skupinově – všemi stadii přiměřenými jejich věku. Výuka, noty i cestovné jsou zdarma. Hudební výchova má na všech školách vysokou úroveň. Výsledky jsou neuvěřitelné. Pravda, Venezuela má 25 milionů obyvatel a počet 30 profesionálních orchestrů vzhledem k naší republice nás nemusí až tak šokovat. Nicméně, co se týká dětí, k našemu úžasu se dozvídáme, že 400 000 jich přichází do kontaktu s orchestrální hrou, že ve Venezuele působí při školách i různých institucích 125 mládežnických orchestrů různých kategorií velmi slušné úrovně. Právě zde nacházíme příčinu vysoké umělecké laťky reprezentačního, státem podporovaného Mládežnického orchestru Simóna Bolívara , důvod, proč za Gustavem Dudamelem a jeho skvělým orchestrem přijíždí takoví dirigenti jako Abbado, Rattle a Barenboim. Viděl jsem DVD se zkouškou na nahrávání Beethovenových symfonií pro společnost Deutsche Grammophon. Je to zážitek! Náročnost a důslednost a přece srdečnost, úsměv a strhující elán – to jsou hlavní atributy, pomocí nichž dochází mezi dirigentem a mladými hráči k vzájemné a zřídkakdy vídané inspiraci. Přejme si, abychom je mohli někdy spatřit i u nás. Prozatím jsme měli štěstí, že jsme mohli v roce 2007 přivítat Gustava Dudamela v České filharmonii, a to v době, kdy navzdory svému mladému věku už patřil bez nadsázky k nejzajímavějším a nejperspektivnějším hudebním osobnostem dneška. Dnes je hudebním ředitelem Göteborských symfoniků a od letošního roku bude stát v čele Filharmonie Los Angeles. Od roku 2005 natáčí se svým Mládežnickým orchestrem Simóna Bolívara pro vydavatelství DG. Toto je už jeho čtvrté CD. Po symfoniích Beethovena (5., 7.) (HARMONIE 2008/3) a Mahlera (5.) přichází nyní na řadu Čajkovskij.

Jde o živý záznam koncertu v Caracasu. Snímek má špičkové technické parametry (dle typu krabičky lze usuzovat, že se jedná o formát SACD, byť to není nikde uvedeno). Zvuk je kompaktní a perfektně čitelný (hluboké žestě!). Je samozřejmé, že charakter živého snímku se mnohdy prozradí menším dozvukem i menšími dynamickými nuancemi, než jaké umožňuje studiová nahrávka. Tím zajímavější je však vlastní provedení, které je bezprostřednější a tedy i přesvědčivější. Ve Francesce Dudamel jakoby šetřil dynamikou. Mnohde nás i po tolikerém poslechu dotyčné skladby i překvapí! Například u violoncellových pasáží jsme u Rusů zvyklí na obrovské, dynamicky rozevláté espressivo ve forte. Při pohledu do partitury však zjišťujeme, že pravdu má Dudamel – právě v nich Čajkovskij zpravidla předepisuje piano! Vše si dirigent jakoby šetří na závěr. Ten je strhující a vyvolává v sále bouřlivé ovace.

Symfonie je provedena standardním způsobem, jak jsme zvyklí u všech špičkových orchestrů a my někdy nespravedlivě zapomínáme, že posloucháme ansámbl „teprve“ mládežnický a hodnotíme jej nejpřísnějšími měřítky. V tomto smyslu například očekáváme u sóla lesního rohu ve 2. větě dynamičtější propracování. Co do výstavby velkého celku diskutabilně působí 4. věta, kde se nahromaděná energie vybije poměrně brzy po začátku a vrcholný pochod potom působí spíše jako popěvek a závěrečná stretta je nakonec spíše statičtější než strhující. Možná, že jde o záměr, ovšem původní Čajkovského koncepce rozhodně předpokládá koncovku impozantnější a přesvědčivější. Obdivuhodné je na druhé straně propracování detailů, některé netradiční nápady agogické, již zmíněné dotažení zvukové ve všech sekcích a především celkově dokonalé technické až virtuózní provedení.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.