neděle, 8. červen 2008

Petr Iljič Čajkovskij - Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35, Sérénade mélancolique op. 26, Valse-Scherzo op. 34, Souvenir d‘ un lieu cher op. 42

Napsal(a) 

Petr Iljič Čajkovskij - Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35, Sérénade mélancolique op. 26, Valse-Scherzo op. 34, Souvenir d‘ un lieu cher op. 42 Petr Iljič Čajkovskij - Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35, Sérénade mélancolique op. 26, Valse-Scherzo op. 34, Souvenir d‘ un lieu cher op. 42

Petr Iljič Čajkovskij

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35, Sérénade mélancolique op. 26, Valse-Scherzo op. 34, Souvenir d0˜ un lieu cher op. 42

Julia Fischer - housle, Yakov Kreizberg - klavír, Ruský národní orchestr, Yakov Kreizberg. Produkce: Job Maarse, Sebastian Stein. Text: A, N, F. Nahráno: 4/2006, DZZ Studio 5, Moskva, MCO Studio 5, Hilversum. Vydáno: 2006. TT: 68:25. DSD. 1 SACD PentaTone Music PTC 5186 095 (distribuce Euromusica).

Mladistvý, strhující. Takový je Čajkovského Houslový koncert v podání Julie Fischer a Yakova Kreizberga. Sólistka s charakteristicky rychlým a hojně uplatněným, ale ne nepříjemným vibratem a s útlejším tónem s temným podkresem se na nahrávce pořízené loni v Moskvě zhostila klasického díla technicky obdivuhodným způsobem. Dirigentova koncepce je také jedinečná. Shodují se na vzrušené interpretaci, což se mimochodem potvrzuje i na přidané skladbě Souvenir d0˜ un lieu cher, op. 42 , v níž Kreizberg doprovází houslistku velmi kultivovaně na klavír. Je to romantismus ani ne tak melancholický, jako trochu horečnatý, je otázka, zda někdy není tento přístup až moc vyhrocen. V symfonické skladbě i v komorním bonusu však celkově funguje velmi dobře. Hudba letí ve finálním pocitu kupředu, ale nepůsobí přitom uspěchaně. Julia Fischer natočila Čajkovského Houslový koncert s Ruským národním symfonickým orchestrem hrajícím a snímaným v typicky tmavých barvách. Orchestrální part často zdůrazňuje akcenty, odtahy, dynamické proměny, neozývá se v unylých legatech, ale vzdychá v neklidně oživovaných nárazech - ovšemže tam, kde je to případné. Stejně tak dovedou tajemně či zklidněně zaznít jiné epizody. Prací s tempy a náladami je to výrazně kontrastní a proměnlivé pojetí, velmi svižné a nesentimentální. Jeho podstata se ukazuje nejlépe v kadenci, plné zlomů a různě nasvícených ploch. Až hmatatelně v ní spolu - při častých a strmých proměnách napětí - soupeří běhy a zastavení, přemýšlivost a smutek se spěchem a vzrušením. V pomalé větě koncertu, stejně jako v klidných částech přidané komorní hudby, je vibrování Fischerové místy na hranici toho, co se zdá ještě být ideálně hezké, ale je nutno přijmout tento projev jako její osobní. Náraz, s nímž se vrhá s orchestrem do poslední věty, je nesmírně dynamický. Koncert bezchybně končí v tempu až ďábelském, jehož zběsilost je také u hranic, ale skladba tak dostává velkolepý vrchol.

Petr Veber

Jde o naprosto jedinečné provedení Čajkovského Koncertu D dur , které jednak ctí tradici, jednak se v mnoha detailech úspěšně snaží o vlastní osobitost. Vzhledem k desítkám špičkových nahrávek z minulosti (Oistrach, Milstein, Kremer, Mutter, Mullova, Shaham, Vengerov, Repin a další) je takovéto konstatování zároveň vyjádřením naděje, že snímek má velkou šanci tuto stávající galerii rozšířit. Snad největší předností je smysl sólistky pro lyrickou stránku. Její technika je ohromující, nikde však není uplatňována samoúčelně - je plně ve službách díla. Na začátku volné věty je sólový part sotva slyšitelný a mimořádnost okamžiku zdůrazňuje dráždivý lesní roh na lehkých dobách! Poměrně rychlé tempo 3. věty potvrzuje mladistvý projev sólistky. Některé detaily, jež jsme zvyklí slýchat s dávkou určité závažnosti, přeletí sólistka i orchestr osobitým výkladem, přiznejme, že ne nezajímavým. Jsou hrány s nadhledem, zbytečně se nepřehání agogika, vše zapadá do sebe s naprostou samozřejmostí a směřuje prostřednictvím promyšlených gradací k hlavním vrcholům. Je to pojetí moderní, ovšem neochuzené o příznačnou Čajkovského lyriku, jež je zbavena nánosů mnoha provedení a zazáří v očištěné kráse!

Melancholická serenáda je působivá lyrickým nasazením se záměrně zvolenou velmi nízkou dynamickou hladinou. Typická ruská bylina! Valse-scherzo je pozoruhodné nejen skvělými virtuózními pasážemi, jež rovněž nikde nevplouvají do samoúčelnosti, ale i báječnými kontrasty v lyrických pasážích s ideálním širokým nosným "ruským" tónem. Kadence je stylová, nikde artistně přehnaná, závěr skladby pak opět strhující!

Takové drobnosti jako Melancholická serenáda a Valse-Scherzo se v této nahrávce stávají drobnými drahokamy. Německá sólistka se nechala inspirovat příznačným stylem ruské lyriky doprovodného Ruského národního orchestru. Přiznám se, že pod taktovkou Jakova Kreizberga mě toto těleso zaujalo přesvědčivěji než v počátečních dobách jeho zakladatele Michaila Pletněva. Podobně jako jiné novodobé ruské orchestry i ono se co do technické dokonalosti snaží přiblížit orchestrům západním. Avšak ponechává si onen příznačný pel hlubší citové výpovědi, byť už ne v tak rozevláté míře jako u Světlanova či Mravinského.

Bohuslav Vítek

Julia Fischer se během pěti let pevně zabydlela ve světové houslové špičce, což znamená kromě příjemného faktu, že už se intendanti a promotéři doprošují, aby u nich hrála, a ne naopak jako na počátku kariéry a může mít vyšší finanční požadavky, i nutnost neustále potvrzovat, že mezi elitu patří. Stvrzovacím razítkem je i každá její deska. Dlužno dodat, že se jí to daří. Projekt s hudbou Petra Iljiče Čajkovského je dokonce triumfem, který si získává posluchače výrazovou zralostí a neobyčejnými kvalitami nástrojové techniky. V centru pozornosti bude samozřejmě hudební katedrála Koncertu D dur , pečlivě vypracovaná, spíše cudně emocionální, vyvažující dramatické či virtuózní části s lyrickými plochami. Je samozřejmé, že chce-li patřit mezi nejlepší houslistky světa, tak skvělá, bezchybná technika je automatickou hodnotou. Její hra má však vysokou přidanou hodnotu v komplexnosti stylovosti, přirozeném citu pro tektoniku hudby a ve výjimečné smyčcové technice a lyrismu, který je, zdá se, přirozenou součástí její osobnosti. Ruský národní orchestr pod vedením Yakova Kreizberga příjemně překvapil. V ruské federaci to nemá lehké, protože je tam tvrdá konkurence. Má však jednu výhodu - nahrává pro špičkové západní labely (Deutsche Grammophon, PentaTone).

Ostatní skladby nejsou odsunuty do pozice přívěsků koncertu. Sólistka jim dává stejnou energii a um. Především jsou decentně lyrické, když se neobyčejně vžila jakoby do ruského ducha (že by Kreizbergův vliv?). Odbourává jejich někdy až salonní ráz a tlačí je spíše do světa charakteristických kusů s vysokými uměleckými ambicemi. Vždy však převládá lyrismus a nadhled, viz například Valse - Scherzo , které není zdaleka tak pichlavé jako u jiných (Oistrach, Perlman, Kremer). Souvenir d0˜un lieu cher op. 42 ukazuje, že Yakov Kreizberg patří mezi dirigenty, kterým nedělá problém doprovodit sólistu na klavír.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.