středa, 24. prosinec 2003

Petr Iljič Čajkovskij: Illusions like "Swan Lake"

Napsal(a) 

booklet booklet
Čajkovského Labutí jezero je vrcholným dílem historie baletu, ať už uvažujeme o kterékoli z jeho složek. Po stránce námětové, hudební i choreografické stojí na vrcholu romantického vývoje, zároveň však už je také dílem, po němž musel nutně přijít zvrat. Ten způsobil především Ruský balet Sergeje Ďagileva, jenž radikálně změnil nejen styl choreografie a inscenační tvar, ale našel i nové skladatele především ve Stravinském a Prokofjevovi. Labutí jezero je chápáno jako svým způsobem nedotknutelné, jeho originální choreografie, pod níž jsou podepsáni Marius Petipa a Lev Ivanov, je stále znovu oživována a teprve v poslední době se choreografové odvážili k dílu přistupovat jako k předloze pro vlastní nové pojetí. Tak to učinil roku 1995 Matthew Bourne pro Sadler's Wells Theatre (snímek s opeřenými labutěmi - muži jako psycho-sexuální konflikt v duši hlavního hrdiny onehdy oslnil na festivalu Zlatá Praha), na Wiener Festwochen byl letos předveden podobně motivovaný snímek ZT Hollandia, osobitým pojetím je také choreografie Matse Eka ve Stockholmu. John Neumeier , jedna z největších postav současného baletu (nar. 1942 v Milwaukee ve Wisconsinu), objev Marcie Haydée v Londýně a angažovaný Johnem Crankem do Stuttgartského baletu, kde začal vytvářet své první choreografie, je šéfem Hamburského baletu (založil jej roku 1978) a dnes nositelem nejprestižnějších ocenění, jež tanečník a choreograf může získat: německého Spolkového řádu za zásluhy, čestného doktorátu na Marquette University ve svém rodném městě, Ďagilevovy ceny, ve Francii byl jmenován Rytířem umění a literatury, získal čestnou medaili města Tokia, je nositelem nejvyššího možného ocenění za taneční umění ve Švédsku - zlaté medaile Carina-Ari, Nižinského medaile udělované v Polsku, Evropské ceny prince Henrika, Rytířského kříže I. třídy a ceny Wilhelma Hansena v Dánsku, nejvyšší ruské ceny Zlatá maska, je čestným členem Saské státní opery v Drážďanech a nejvyššího možného ocenění pro tanečníka vůbec (srovnatelné s filmovým Oscarem), ceny Benois de la Danse, udělované v Moskvě. Jeho pojetí Labutího jezera spojuje šťastným, vyváženým způsobem tradiční choreografii s historicky odůvodněným novým obsahovým výkladem. Ústřední postavou je schizofrenní homosexuální bavorský král Ludvík II., jehož vášeň pro labutě je známa. Ludvík se zamiluje do ve vlastní fantazii vytvořeného vtělení labutě, jeho vize jej nakonec vženou do náruče druhého tragického "já" (muž ve stínu) a vln jezera, v němž nalézá smrt. Historický motiv je logicky prezentován, dobře čitelný, nikoli však polopatistický: duševně chorý Ludvík se stává vězněm na svém vlastního nedostavěném zámku a poprvé se setkává se svým "stínem", nechává si sám pro sebe uspořádat představení Labutího jezera, v Rudovousovi se jeho "stín" zjevuje opět, až se při maškarním plese (jako černý klaun) definitivně odmaskuje a vede krále do záhuby. V představení Labutího jezera samotného (2. dějství) a uzavřených tanečních číslech ve 3. dějství Neumeier využívá historické choreografie Petipy a Ivanova, ostatní průběh na podkladě Čajkovského hudby pohybově prokomponovává a teatralizuje, takže obvyklé švy mezi tanečními čísly zcela mizí. V 1. dějství vytvořil například naprosto realistickou scénu se zápasem výrostků - jistě fyzicky mnohem náročnější než obvyklé quasi folklorní tancování - neobyčejně přesvědčivou a zapadající do celého dalšího konceptu. O bělostné balerinky publikum ovšem nepřijde, naopak se na nich jen potvrdí skvělá technická úroveň hamburského baletu: notoricky známý pas de quattre je tak synchronní, že už to ani lépe nejde (jednou z malých labutí je česká tanečnice Adéla Pollertová ). Neumeierovi tanečníci jsou nadto všichni skvělými herci. Návštěva Ludvíkovy nevěsty princezny Natálie v králově domácím vězení je snad nejsilnější scénou vůbec a to na hudbu, při níž se obvykle odhalí choreografická bezradnost. Hudební vnímavost Neumeierova je (kromě choreografické fantazie, která však je nebo by měla být samozřejmým předpokladem profese) jeho největší devízou. I ona místa, kde je Čajkovského hudba při vší úctě méně inspirovaná, dokáže obsahově naplnit a zušlechtit. K dokonalosti inscenace přispělo i scénické a kostýmní řešení (Jürgen Rose ), včetně dokonalé repliky tmavomodrého korunovačního pláště Ludvíkova, jak jej známe z portrétu. Jako Ludvík exceluje český tanečník Jiří Bubeníček (nar. 1974), mimochodem první Čech vůbec, jemuž se podařilo získat výše zmíněnou cenu Benois de la Danse (dostal ji roku 2002). Jeho přítele hraběte Alexandra představuje Alexander Riabko (nar. 1978 v Kyjevě), Ludvíkovu nevěstu princeznu Natálii tančí Elizabeth Loscavio (nar. 1968 v Jacksonsville na Floridě), Alexandrova nevěsta Claire je Silvia Azzoni (nar. 1973 v Turinu), labuť tančí Anna Polikarpova (nar. 1970 v Tomsku) a Stín Carsten Jung (nar. 1975 v Gotě). Tyto poněkud podrobné informace uvádím proto, že z bookletu se kromě povšechné synopse a výčtu scén bohužel mnoho nedozvíme. Všichni výše vyjmenovaní však mají své webové stránky. I to koneckonců vzbuzuje respekt a je dokladem úrovně hamburského ansámblu.

Vydavatel: EMI Classics / EMI Czech Republic

Stopáž: 171:00

Nahráli: Hamburský balet, sólisté: Jiří Bubeníček, Elizabeth Loscavio, Anna Polikarpova, Carsten Jung, Alexander Riabko a další, Hamburský symfonický orchestr, Vello Pähn, choreografie John Neumeier

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.