Pavel Vranický – Symfonie D dur op. 52, Symfonie c moll s. op., Symfonie D dur op. 36, Symfonie C dur op. 11

Dvořákův komorní orchestr, Bohumil Gregor. Produkce: neuvedeno. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 8.-12. 9. 1988 (CD I, CD II/5-7), Dvořákova síň pražského Rudolfina, 4., 6. 5. 1990 (CD II/1-4), studio Domovina, Praha. Vydáno: 2006. TT: 55:48, 56:31. DDD. 2 CD Supraphon SU 3875-2.

Je tomu již pár měsíců, kdy se na trhu objevila dvě CD s nahrávkami čtyř symfonií jednoho z představitelů takzvané české hudební emigrace druhé poloviny 18. století Pavla Vranického (1756?-?1808), bratra o pět let mladšího a později možná známějšího hudebního skladatele Antonína Vranického. Je jistě velice dobře, že naše zvukové archivy obdržely tuto novinku na CD, protože symfonie Pavla Vranického náleží ke skutečným skvostům české hudební školy a svými kompozičními kvalitami, které se týkají zejména nápaditostí v oblasti tématicko-motivické práce a zvukových efektů, jenom potvrzují, že Čechy si v 18. století právem zasloužily označení konzervatoř Evropy. Úvodní věty s pomalými introdukcemi Vranického symfonií poukazují na vliv Haydnova stylu a dokládají, že naši mistři nezůstávali hudebnímu vývoji v této době nic dlužni.

Předkládaná CD nabízejí čtyři Vranického symfonie z let zhruba 1790-1805, tedy z období, kdy se skladatelé, ovlivněni revolučním děním v Evropě, někdy uchylovali k přebírání určitých „vojenských“ hudebních prostředků. Tyto názvuky slyšíme i v některých úsecích Vranického symfonií, přičemž musíme dodat, že (nejen) hráči na žesťové nástroje prokazují, že Dvořákův komorní orchestr se může pochlubit vysokou profesionalitou svých členů a že si s často poměrně náročnými úkoly výborně poradil. Rovněž drobnokresba figurativních a zdobných pasáží vykazuje průzračnost a technickou vytříbenost. Bohumil Gregor pečlivě dbal na to, aby v nahrávkách vynikla bohatost Vranického práce s tématy a kontrapunktická plasticita. Zejména se tak děje v prováděcích částech vět psaných v sonátové formě, kde téměř váháme, zda máme více obdivovat hudbu samotnou či její interpretaci.

Pozoruhodné jsou dále Vranického volné věty, v nichž pracoval s tak líbeznými tématy a která tak jemně instrumentoval, že se ani nemůžeme divit, že Vranický inspiroval dokonce i samého Beethovena k tomu, aby napsal na jeho hudbu variace. Posluchače určitě uchvátí třeba lyrické Adagio z jinak tragicko-heroické Symfonie c moll , které až vhání slzy do očí.

Nahrávkám se nedá v podstatě nic vytknout, dirigentovo pravidelné střídání dramatického, radostného a kantabilního zvukového charakteru odpovídá zcela dobové hudební estetice. Snad bychom mohli zmínit jen malinkou vadu na kráse, kterou zachytí snímače citlivějších přístrojů, a tou je nepatrný šum, který je slyšitelný tam, kde je hudba méně početně obsazena nebo kde je předepsána nižší dynamická hladina. Plnokrevnost orchestrálního zvuku však tento „doplněk“, který zřejmě vzniknul při digitálním přepisu nahrávek, dostatečně zastírá. Navíc si s ním většina přehrávačů poradí sama. A proto mi závěrem nezbývá, než tyto nádherné symfonie Pavla Vranického doporučit k obohacení našich zvukových zásob, protože vpravdě náleží k našemu uměleckému bohatství jak po stránce kompoziční, tak po stránce interpretační.

Body: 5 z 6

Sdílet článek: