HHHHH
Nahrát dnes CD už není žádné privilegium pro vyvolené. CD jsou záplavy, motivace a podmínky jejich vzniku různé. Proto musejí být nutně různá i kritikova měřítka. Po prvním poslechu nové paganiniovské desky Pavla Šporcla jsem dlouze přemýšlel, jaká měřítka mám nasadit právě na ni (a jaká si nasadil sám interpret?!). Nakonec jsem si uvědomil, že u jména, jaké dnes už Šporcl přinejmenším v Čechách má, to mohou být jen ta nejvyšší.
A proto teď houslistu vezmu nemilosrdně za slovo: Pokud ve svém úvodním slově píše, že Paganini je „hudba, o které nikdy nebudu moci říct, že ji hraju perfektně,“ tak já musím doříci, že zatím má bohužel pravdu. K Paganiniho omračující virtuozitě Šporclovi ještě krůček schází. V rychlých tempech se ukazují rezervy v koordinaci obou rukou. Ve smycích si lze občas představit ještě větší uvolněnost a hravost. V intonaci a čitelnosti běhů se podepisuje tu a tam lehké rozmazání. (Opakuji ovšem, že to vše v porovnání s těmi největšími.) Abych jen nekritizoval: Tam, kde u Paganiniho ustupuje technika do pozadí a kde se slova ujímá kantabilita, právě tam Šporclovi věřím mnohem více. Jeho tón je tam lahodný, vibrato vyrovnané, frázování přesvědčivé, emoční vklad důvěryhodný. Člověk tam dostane chuť si s deskou zpívat.
Suma sumárum: Pro Šporclovy fanoušky, které zajímá víc on jako houslista než Paganini sám, to bude deska strhující. Pro své nesmazatelné místo v paganiniovské diskografii bude ovšem Šporcl muset natočit ještě někdy desku jinou.
HHHHH
Paganiniovský titul patří k Pavlu Šporclovi zcela samozřejmě. Paganiniho hrává veřejně s chutí, technicky je na něj vybaven víc než dobře a netrpí malým sebevědomím. Lze také věřit, jak se dočteme, že se na desku těšil a dlouho připravoval; jen není jisté, jestli se skutečně na něj opravdu „ze záhrobí přišel podívat sám Paganini,“ který „možná vzal s sebou svého spojence 'ďábla'“… Tady možná v žoviálním doprovodném textu Šporcl trochu přestřelil. Ovšem ke zvolenému extravagantnímu stylu obalu, odkazujícímu tento titul někam úplně jinam, než bývá u vážné hudby zvykem, se takto vyjadřovat vlastně lze.
Na desce s velkým nadhledem a virtuózním nábojem, suverénně, bez známek úpornosti a beze strachu hraje jednotlivé kousky, všechny s klavírem – s decentním doprovodem Petra Jiříkovského . Allegro vivace a movimento perpetuo odezní v pravidelně udrženém, nesmírně rychlém pohybu; i při něm má tento houslista čas na co nejdokonalejší a svítivý tón, na jasnou intonaci, na efektní závěrečné tóny a podobné detaily. Je cítit, že tu hudba vzniká při plném povědomí o každém okamžiku, v tvůrčím napětí, nenahodile, ale přesto dostatečně spontánně. S klavírem místo s orchestrem jsou natočeny kompozice Le Streghe a I Palpiti . I výběr ze 24 capriccií tu zní se Schumannovým klavírním partem, místy ovšem jen přiznávkovým. Těžko rozhodnout, zda je pak Paganini konvenčnější, posluchačsky přístupnější, nebo banálnější…
Při poslechu překvapivě vychází najevo, že tu z velké části převažuje příjemná hudba, že ekvilibristiky, pizzicat levou rukou, flažoletů a dalších fines, kterými se tento houslista rád blýskne, není zase tolik, aby nemohla být deska zařazena málem mezi vyšší populár. Ovšem s jedinou výjimkou – a tou jsou Etnické variace na Paganiniho téma od amerického jazzového hudebníka Davida N. Bakera z roku 1982, překvapivě vstupující asi v polovině CD do jinak postarší hudby svými nepřeslechnutelnými disonancemi a stylovými úkroky k lehčím žánrům a k exotice. Nebyl by to Pavel Šporcl, aby alespoň takto trochu neprovokoval.
Vydavatel: Supraphon
Stopáž: 63:01
Nahráli: Pavel Šporcl – housle, Petr Jiříkovský – klavír
Body: 4 z 6
