Paul Hindemith
Ludus tonalis, Suita „1922“
Boris Berezovsky – klavír. Produkce: Anna Barry. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2006, Velký sál Filharmonie, Jekatěrinburg. Vydáno: 2006. TT: 72:11. DDD. 1 CD Warner Classics 2564 63412-2 (Warner Classics).
Hindemithův Ludus tonalis se řadí mezi nejzajímavější díla klavírní literatury 20. století. Podtitul „Studies in Counterpoint, Tonal Organisation and Piano Plaiyng“ dává tušit, jaké cíle si skladatel při komponování vytkl. Dvanáct fug, uspořádaných na základě vlastní Hindemithovy tónové „řady 1“, je proloženo jedenácti interludii. Celé dílo je orámováno preludiem a postludiem. Myšlenková náročnost a komplikovanost celého cyklu a zároveň obdivuhodná tvůrčí fantazie skladatelova staví Ludus tonalis po bok Bachova Dobře temperovaného klavíru. Přes nezpochybnitelné kvality se ovšem toto Hindemithovo dílo objevuje na koncertních pódiích jen zřídka. Na interprety i na posluchače klade enormně vysoké nároky a svou roli tu zajisté hraje i instinktivní obava před „suchopárnou“ polyfonií. Při poslechu Borise Berezovského můžeme ovšem odložit všechny předsudky stranou. Tento sedmatřicetiletý ruský pianista hraje totiž Ludus tonalis tak, že se od něho neodtrhneme. Latinský název díla lze volně přeložit jako „Hra tónů“ a pro Berezovského je skutečně celé dílo nádhernou a bezpochyby zábavnou „hrou“. Podává Hindemitha nesmírně průzračně, zřetelně, s jemně nuancovaným úhozem a tak křehce a poeticky, až se nám nechce věřit, že by se mohlo jednat o dílo tak komplikované, jak působí při pohledu do not.
Zatímco Ludus tonalis patří k erbovním dílům Hindemithovým, ke své rané Suitě „1922“ se skladatel později nechtěl příliš hlásit. Dokonce prý bránil reedici not s odůvodněním, že tato skladba „skutečně není žádnou velkou ozdobou moderní hudby.“ Vzdor autorovu odsudku patří právě Suita „1922“ k nejhranějším Hindemithovým klavírním skladbám vůbec. Je totiž inspirovaná jazzovou hudbou a tudíž posluchačsky velmi vděčná. Berezovsky v tomto díle nezapře, že je především interpretem velkých romantických děl. Zatímco Ludus tonalis dokázal vylehčit a zprůhlednit, u Suity „1922“ zřejmě podlehl svodu efektní klavírní stylizace. Hraje sice se strhujícím elánem a švihem (Pochod , Shimmy ), ale někde už se zdá být zvukové razance až příliš (Ragtime ).
Body: 5 z 6