Patricia Petibon – Amoureuses

(Mozart, Haydn, Gluck )

Patricia Petibon – soprán, Concerto Köln, Daniel Harding. Produkce: Arend Prohmann. Text: A, N, F, plus árie s originálním italským textem. Nahráno: 1/2008, Kulturforum Franziskanerkloster, Paterskirche. Vydáno: 2008. TT: 68:39. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 7468 (Universal Music).

HHHH

Ač je CD s názvem Zamilované Patricie Petibon jejím debutem u Deutsche Grammophon, dosavadní diskografie této francouzské sopranistky je už od poloviny 90. let rozsáhlá. Po francouzských barokních airs (Rameau, Lully, Charpentier, Racot de Grandval) v roce 2002 u Virgin Veritas (viz Harmonie 2002/3) jí vyšly v roce 2004 hned tři sólové nahrávky: Fantazie Patricie Petibon s až třeskutě pestrou dramaturgickou skladbou kombinovanou z různých zdrojů (Bernstein, Barber, Dello Joio, Händel, Caldara, Offenbach, Rameau a vánoční zpěvy) u Virgin Classics, u firmy Decca Francouzský dotek (Massenet, Offenbach, Chabrier, Hahn, Aboulker) a u Ambroisie Purcell a Itálie (Purcell, Frescobaldi, Mancini a anonymové). Petibon do svých operních nahrávek s Les Arts Florissants obsazoval především William Christie (Méhulova Stratonice, Landiniho Il Sant‘ Alessio, Rameaův Hippolyte et Aricie, Mozartův Únos ze serailu, Händelův Acis a Galatea, Charpentierův Sestup Orfea do podsvětí), ale i Minkowski (Offenbachův Orfeus v podsvětí), Harnoncourt (Haydnův Orlando Paladino a Haydnova Armida) či Rousset (Jommeliho Opuštěná Armida). Záměrně zde vypisuji některé z nahrávek téměř čtyřicetileté sopranistky, aby byla zřejmá šíře, kterou je schopna (a ochotna) obsáhnout. Rozkmit se týká pěveckého oboru, který sahá od subrety přes lyrické partie po dramatickou koloraturu. Lze jej vztáhnout i k charakteru rolí nebo písní a árií od potrhlých diblíků po zhrzené vášnivé fúrie i noblesní dámy. A samozřejmě i k dlouhé historické a stylové ose, jakkoli je doménou Petibon především hudba barokní. Předpokladem interpretace takové rozmanitosti je zvládnutí svižných koloraturních tirád, velkých intervalových skoků, dlouhodechých kantabilních frází v celé škále od hloubek – výhružných i sametově měkkých i po „vražedné“ výšky – svítivě zářivé i pronikavé.

Oč se Petibon v albu Zamilované v porovnání s těmi předchozími úžeji, striktněji soustřeďuje pouze na tři skladatele – Glucka, Haydna a Mozarta a jejich árie (operní a jednu Mozartovu koncertní), které vznikly během dvacetiletí mezi léty 1768 až 1791, o to pestřejší je různorodost ženských charakterů a jejich situací a citového rozpoložení, které se na nahrávce objevují. Zazní zde naivní Mozartova Barbarina, kterou ovšem Petibon pojímá až příliš dramaticky, líbezná tesknící Haydnova Euridice, orientální Haydnův Volpino, kouzelnice Armida vášnivě milující i spílající věrolomnému Renaudovi nebo zoufalá Zaida povolávající tygra s ostrými drápy, aby rozerval její srdce. Samozřejmě nechybí nenávistná Královna noci (árie z 2. dějství).

Dramaturgickou lahůdkou je zařazení árií z přibližně stejných míst děje Armidy Gluckovy a Haydnovy. Takových paralel by se jistě v operní literatuře našlo víc a právě díky své všestrannosti by si je Petibon mohla dovolit nabídnout v bezprostředním porovnání. Lze jen litovat, že Petibon neposílila zajímavost své nahrávky právě v tomto aspektu.

Petibon v rozhovoru k nahrávce zdůrazňuje, že jejím cílem není estetická homogenita a vnějšková krása: „Pokud text požaduje pronikavost, tvrdost nebo drsnost, tak je i ve zpěvu.“ A skutečně se Petibon nebojí hnát svůj hlas až k výkřikům, ostrým, nevlídným tónům i pomalému najíždění na tóny zdola, zpěv prostupují hluboké vzdechy, srdceryvné nádechy. Součástí tohoto interpretačního přístupu je velký důraz na text a jeho deklamaci. Svým pojetím, které dovádí až do extrémů, bortí představy o uměřené vyrovnanosti, ba střídmosti klasicismu. Petibon vnáší do této hudby barokní exaltovanost. Mám za to, že méně by bylo v tomto případě více. Pokud někdy bývá Petibon označována za následovnici Edity Gruberové, pak dokonalá stylová vytříbenost a soustředění na přesně vybraný repertoár jsou ty hlavní rozdíly, díky jimž zůstává Edita Gruberová tak těžko překonatelnou královnou v tomto pěveckém oboru.

Osobně je pro mě obtížně překonatelná častá intonační nedotaženost (zdaleka ne jen okrajových tónů) a přibližnost i nepřesnosti v dlouhých koloraturních pasážích (Lucio Silla ). Při poslechu přes sluchátka je také rušivá různá zvuková intenzita tracků (slabá u Barbariny, vysoká u Královny noci) a kolísání zpěvu mezi levým a pravým kanálem.

Ovšem výkon orchestru Concerto KölnDanielem Hardingem lze označit za vzorový – pozor, neplést se sterilně vzorný! Je zářným příkladem vrcholné muzikálnosti a špičkové interpretační kvality. Tak stmelený celek i jednotlivé nástrojové skupiny, zvukové proporce, technické kvality jednotlivých hráčů, do naprostých detailů vypracované fráze s různými typy nástupů od hedvábně měkkých po prudké a zakončení, přesně pointované vrcholy, dynamické odstíny, různé typy vibrata a tak dále, a tak dále, svědčí nejen o sehranosti, ale o názorové stmelenosti a hlubokém pochopení interpretovaných skladeb.

Helena Havlíková

Tip Harmonie

Na hlas francouzské sopranistky Patricie Petibon je potřeba si nejprve trochu zvyknout. Pak ovšem její debutový recitál u firmy Deutsche Grammophon – nazvaný Amoureuses a postihující různé podoby a typy žen a tedy i různé polohy lásky – plně přesvědčí. Sólistka jednoznačným a jedinečným způsobem vnáší do interpretace klasicistní hudby – Mozarta, Haydna a Glucka – prvky barokních výrazových afektů. Každou árii, i díky tomu, zpívá navíc jinak; každou s jinými důrazy, takže poslech činí velmi zajímavým. Nejdál zachází asi u posledního čísla desky – sedmiminutové scény z Gluckovy Armidy . Odvažuje se téměř extrémního vyhrocení kontrastů a neváhá ani zužitkovat bolestínsky nápadně rozostřené intonování. První árie (z prvního dějství Haydnovy opery Il mondo della luna ) sice kupodivu nijak zvlášť nenadchne, posluchače místy dokonce napadne, že se hlas přes mládí pěvkyně ozývá s již tušenou budoucí ostrostí. Pak však přijde druhé číslo – Mozartova koncertní árie Verrei spiegarvi, oh Dio – a v ní křišťálově úžasný dialog sólového hlasu s hobojem v mimořádné výšce a ve vzácně ztišené dynamice. Dojem je rázem zcela jiný. Posluchač zjistí, že u první árie šlo spíše o účelový prostředek, a náhled na debutantku – která ovšem není neznámým jménem, stačí se podívat do programů salcburských festivalů – si poopraví. Poté následuje strhující, značně dramatické pojetí árie Královny noci z druhého dějství Kouzelné flétny s přesnými koloraturami. Soprán Patricie Petibon má v sobě pro takové případy dokonce skrytu temně vášnivou mezzosopránovou barvu. Má ovšem k dispozici rovněž naopak až neuvěřitelně odlišnou nostalgickou jemnost, jak se ozývá v áriích Barbariny a Zuzanky z Figarovy svatby . Haydnova Armida – vysoko položená dramatická árie Odio, furor, rispetto – přináší v hlase úzkostné vzrušení. Největším možným kontrastem navazuje teskně jemná pianissimová árie Euridice z Haydnovy Filozofovy duše , poté zní pohodově rozhoupaná a zámlkami vypointovaná hudba z Haydnova Neobydleného ostrova … a tak dále. A pak nastupuje francouzština a dramatičnost novějšího typu v Gluckově Ifigenii na Tauridě s mimořádně hlubokými tóny a se závažností ve zcela jinak zabarveném hlase, která dává tušit, že Patricia Petibon – i když vzešla z líhně staré hudby – nezůstane v budoucnu jen u stylového období, které reprezentuje tato nahrávka. Sólistka se během poslechu CD čím dál víc jeví téměř jako pěvecký chameleón, schopný obdivuhodného barevného a emocionálně-výrazového spektra. A v Haydnově opeře Lo speziale (Lékárník ) se ozývají ještě další polohy – náznak humoru či parodie; nedlouhá árie je neodolatelně korunována kontrolovaným vyjeknutím. Desku činí pozoruhodnou předně příjemně zabarvovaný a estetického ideálu se dotýkající zpěv, který však není nelidsky strojově dokonalý. Bohatým uměleckým dojmem působí doprovod Concerta Köln , pod vedením Daniela Hardinga stejně mnohotvárný, přizpůsobivý a inspirativní, jaké je i spektrum natočených árií. A desku činí pozoruhodnou i výběr čísel: jak už vyplynulo z předchozích řádků, jsou to vesměs scény z málo frekventovaných děl, která se v této interpretaci jeví jako vzrušující obohacení obvyklého okruhu recitálových programů.

Petr Veber

HHHHH

Patricia Petibon prošla podobně jako Magdalena Kožená skvělým školením v barokní hudbě. Naši pěvkyni „vyučovali“ Reinhard Goebel, Marc Minkowski a John Eliot Gardiner, Petibon hlavně William Christie. Nahrávala pro více značek – například Virgin Classics, Erato, Decca – a vloni podepsala kontrakt na sólové projekty s hamburskou velkofirmou. Její nový projekt je věnován hudbě Mozarta, Haydna a Glucka a je vlastně o proměnách vztahu ženy k lásce. Nádherný soprán paní Petibon je dnes dramatičtější a projev vášnivější nežli v době spolupráce s Williamem Christiem v 90. letech, a tak zvolila i vypjaté árie jako například Mozartovu Královnu noci, kde vše zvládá technicky skvěle, ale myslím že nedosáhla někdejší sugestivnosti například Edity Gruberové, nebo Gluckovu Armidu, která mě okouzlila. Dramaturgie je velmi zajímavá, nekonformní, pestrá, nicméně není roztříštěná. Je zde sice jistota Mozartovy Figarovy svatby , ale také opery, které známe buďto jen mlhavě nebo ze slovníků: Il mondo della lunaArmida od Haydna, Lucio Silla od Mozarta nebo Ifigenie na Tauridě od Glucka.

Důležitým mužem nahrávky Patricie Petibon je Daniel Harding . Možná ho znáte jako skvělého dirigenta hudby 19. a 20. století, nicméně jeho univerzalita, kreativnost a perfekcionismus z něj činí jednoho z nejtalentovanějších dirigentů současnosti. Harding řídí historický orchestr Concerto Köln , který se specializuje na hudbu baroka a klasicismu. Zvukový obraz je plastický a má všechny atributy kvality, která je pro nahrávky DG příznačná.

Luboš Stehlík

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: