Togga, Praha, 2013. ISBN 978-80-7476-023-5.
Vážné studium kompozice (nemáme-li na mysli sadu rad a receptů na téma „hudebním skladatelem snadno a rychle“) představuje pro toho, kdo se pro ně rozhodne, velmi náročný, mnohodimenzionální a časově rozlehlý proces. Učit kompozici není snadný, jednoznačně a přímočaře řešitelný úkol. Bylo by asi velmi problematické usilovat o jakousi jednotnou, univerzální a obecně závaznou metodiku pro výuku tohoto oboru. Jak lze zjistit i ze svědectví mnoha skladatelů, vzpomínajících na své studium a na své učitele, existují rozmanité, navzájem mnohdy i protichůdné přístupy k tomuto úkolu. Zatímco některý učitel kompozice výrazně a do detailu zasahuje do kompozice svého žáka, jiný mu uděluje jen zcela obecný impuls, někdo pak dodá impuls konkrétnější, byť však nepřímý. Další učitel naopak přísně požaduje splnění přesně předem formulovaného zadání. Někdo má tendenci formovat žáka ke své vlastní podobě. Při tom všem si zkušený učitel kompozice nutně musí uvědomovat, že je nezbytné respektovat nezaměnitelnou osobnost každého žáka a podle toho k jednotlivým žákům přistupovat, ke každému jinak – s respektováním jeho individuálních schopností a dovedností, zkušeností, silných i slabších stránek každého z nich. Jak je zřejmé, není asi jednoduchým úkolem napsat učebnici pro studium oboru kompozice.
V takto nastavené situaci předložil veřejnosti Otomar Kvěch podnětnou publikaci Základy klasické kompozice se záměrem uvést do hájemství kompozičního řemesla, jehož mnohá zákoutí jsou pro leckoho zahalena tajemstvím, ty čtenáře, kteří touží dovědět se o práci skladatele více: může jít například (ale zdaleka nejen!) o zájemce o studium oboru kompozice (o tomto záměru svědčí mj. podtitul Poznámky pro budoucí skladatele). Kvěch tak činí z pozice a pohledu zkušeného, vzdělaného, přemýšlivého a respektovaného hudebního skladatele a pedagoga. Vše výše řečené jsou skutečnosti, které si O. Kvěch při formulaci svého textu o klasické kompozici – maje přitom na mysli budoucího adresáta – uvědomuje. Každý si v knize při její pečlivé a soustředěné četbě najde poučení a inspiraci pro sebe a vlastní přemýšlení o kompozici.
Zde budiž řečeno, že nejde a nemá jít o učebnici kompozice. Jak je patrné z výše řečeného, ta by rozhodně nemohla pravidelný osobní kontakt učitele a žáka nahradit. Nejde ani o učebnici hudebních forem, i když se problematikou formy a stavby hudebního celku podrobně zabývá. Podobně není tato publikace ani učebnicí harmonie, kontrapunktu či instrumentace, byť se rovněž na všechny uvedené složky hudebního díla zaměřuje. Jak sám autor v úvodu zmiňuje, ve své knize se „opírá o své zkušenosti skladatele vážné hudby, skladatele žijícího ve střední Evropě v určité době, o zkušenosti učitele hudební teorie i kompozice, dílčím způsobem i o další hudební zkušenosti korepetitora, rozhlasového redaktora, dramaturga, hudebního režiséra a příležitostného interpreta, organizátora hudebního života“.
Ve 30 kapitolách, 17 intermezzech a kodě – o celkovém rozsahu zhruba 400 stran včetně notových příkladů – provází autor čtenáře bohatou a mnohotvárnou krajinou hudební kompozice, nešetře spoustou pozoruhodných postřehů, zaměřených jak k drobným detailům, tak k velkým celkům. Pozornost je věnována veškerým složkám hudebního díla a jejich bohatým vzájemným vztahům i vnitřní strukturaci každé z nich. Kapitoly, tvořící jádro textu, jsou orientovány na jednotlivé složky, prvky, segmenty hudební struktury i na skladatelské postupy v práci s nimi při utváření smysluplného vnitřně organického hudebního celku. Tematicky jsou kapitoly řazeny podle zásady postupu od detailu k celku a od jednoduššího k složitějšímu. Po vstupní kapitole, věnované osobním předpokladům pro studium kompozice, se první kapitoly zabývají motivem a jeho rozvíjením, drobnými a malými formovými útvary, odtud vede cesta přes stavebné funkce k úvahám o vzájemném vztahu formy a tektoniky, dále k velkým formám, otázkám instrumentace, polyfonie, otázkám druhů a žánrů, až k jevištním dílům. Závěrečná třicátá kapitola přináší zamyšlení nad skladatelovou tvůrčí dráhou, procesem jeho vývoje a hledáním vlastní cesty. Kapitoly jsou vybaveny bohatou paletou komentovaných notových příkladů z děl mistrů, dokumentujících a ilustrujících pojednávané problémy. Intermezza, vložená mezi některé z kapitol, přinášejí svým esejistickým a někdy až beletristickým jazykem a předkládanými tématy jistý odlehčující a oživující kontrast vůči hlavnímu textu, jako například O skladatelově pracovně a knihovně, O vážné a populární hudbě, O skladatelově vztahu k posluchači, O retuších ve skladatelově díle, anebo vážná zamyšlení, jak je tomu například v posledních intermezzech – O skladateli a etice, O skladateli a době, v které žije, O skladateli a hodnotě uměleckého díla. Závěrečná koda pak přináší autorovo vyznání, z něhož vyzařuje úcta, respekt, láska k veliké tradici evropské hudby, k tvorbě mistrů, kteří se na jejím rozvoji podíleli a svým dílem k němu výrazně přispěli, osvědčujíce své mistrovství silou své invence a dokonalým ovládnutím techniky. Autor cítí přirozenou potřebu tuto hodnotu chránit a obhajovat, a to nikoli jako pouhé „muzeum“ hudební minulosti, nýbrž jako aktuální a živý fakt současnosti. Tato hodnota musí být nikoli zapomenuta nebo dokonce negována ve jménu hesla „hledání nového“, nýbrž právě ve jménu hledání skutečných nových cest respektována jako nedílná živá součást světa, zvaného „hudba“. Pro každého, kdo pociťuje touhu a projevuje zájem o poznání tajemství kompozice, je četba Kvěchovy publikace velikým a napínavým dobrodružstvím.
