Orazio Vecchi: L’Amfiparnaso

Co to vlastně Amfiparnas je? Název se nepřekládá, nejčastěji se však vysvětluje jako „dvojí Parnas“, tedy hříčka poukazující na spojení hudby a dramatu, což je ostatně přítomno i v podtitulu prvního tisku této skladby z roku 1597, který sluje „commedia armonica“. Hlavní dějovou osnovu tvoří milostný „příběh“ Isabelly a Lucia, který se zprvu zdá nevyhnutelně skončit katastrofou, aby se nakonec vše v dobré obrátilo, tedy přesněji řečeno končí se jejich svatbou. K dialogům a monologům protagonistů se více či méně vážou scény dalších postav, jako Doktora Gratiana, Kapitána, dalších milenců atd., čímž je zaručena dostatečná délka a pestrost celé „komedie“. Hudebně je celek vypracován pro pět hlasů, a to zcela bravurní madrigalovou technikou, plnou efektních disonancí, imitací a dalších postupů, které z textu činí skutečně dramatickou záležitost.

Interpretace je rovněž výborná. Vizuální realizace je nápaditá a efektní, kombinuje typické divadelní prostředky s filmovými. Takřka všechny vážné scény mladých mileneckých párů jsou natočeny v quasi reálném prostředí (v zahradě a na hradbách zámku Dartington Hall v Devonu), zatímco komické scény se odehrávají na jevišti s dekorací města na renesanční způsob. Všechny role, o nichž se v textu hovoří (minimálně 14), si mezi sebou rozdělila čtveřice aktérů: Carys Lane hraje sluhu Francatrippu a všechny ženské postavy s výjimkou Nisy, kterou představuje Rachel Elliot – obě dámy jsou zároveň sopranistkami ansámblu. O mužské role se rozdělili Mathew Brook a sám šéf ansámblu, Robert Hollingworth , který si také jednou „střihl“ Isabellu. Ve vážných i komických polohách, scénách divadelních i filmových se jedná o různý, ale vždy velmi jednoduchý, stylizovaný gestický projev. V případě komických madrigalů používají herci nejen typické gagy komedie dell'arte či příbuzné prvky nízké komiky, ale i charakteristické masky. V těchto scénách zabírá kamera občas i zpěváky, sedící jinak po straně jeviště, tu a tam však vtažených do akce. Prolog a závěr pak hrají a zpívají všichni na jevišti. Hudební stránka je výtečná – všichni zpěváci mají velmi příjemné, výrazné, dobře se pojící barvy hlasů, party tlumočí jako opravdové divadlo, s nábojem a přitom přesně, zvláště uvážíme-li, že se jedná z větší části o live nahrávku. Pro plnější ocenění Amfiparnasu, ale i jeho interpetace je samozřejmě nutné pročíst si originál textu (respektive překlady), který, zcela v duchu komedie dell'arte a jejích postav, pracuje krom spisovné italštiny a španělštiny i s dialekty z Bergama a Benátek. Ne všechny jazykové hříčky jsou dnes zjevné, srozumitelné, neřku-li přeložitelné, celý dobový kontext díla je dešifrovatelný jen zčásti a uchopitelný jen pro poučené publikum. Tyto obtíže Hollingworth řeší velmi rozumně jak vlastní scénickou akcí – někdy si vypomáhající novými prvky – tak novodobým stručným výtahem každého madrigalu (bohužel dostupným jen „audio“) od Timothy Knapmanna, který s I Fagiolini spolupracoval již na více podobných projektech. Na nahrávce jsou tyto texty zakomponovány vždy před každou scénou jako samostatný výstup „vypravěče“, kterého „hraje“ známý britský herec a režisér Simon Callow . Puristé se možná budou ošívat, ale většina britského publika se bude dobře bavit – překlad je ve verších a vtipný. Poslední informace se týká tradičních „bonusů“ – kromě vlastního Amfiparnasu nabízí DVD úvodní slovo vedoucího ansámblu, dokument o práci se zpěváky, informace o postavách a další drobnosti, jejichž objevování je už jenom na vás.

Vydavatel: Panther

Nahráli: I Fagiolini, Simon Callow, Robert Hollingworth

Body: 5 z 6

Sdílet článek: