úterý, 25. červen 2002

Ondřej Kukal: Symfonie č. 1 se zvonkohrou, Komorní symfonie pro smyčcový orchestr, Koncert pro fagot

Napsal(a) Vlasta Reittererová

booklet

Ondřej Kukal potvrzuje svým druhým autorským snímkem dvě přednosti, které jeho osobnost určují: jednou je jeho profesní trojjedinost instrumentálního hráče, dirigenta a skladatele, která mu umožňuje korigovat nosnost a sdělnost hudebních nápadů včetně jejich zvukové realizovatelnosti, druhou je jeho kompoziční zakotvenost v odkazu věky prověřených technik, které dokonale ovládá. Jeho skladby jsou proto vybudovány logicky, jeho hudební myšlenky mají expresivní sílu. Jestliže z jeho skladeb proniká odkaz Stravinského nebo Bartóka (ohlasy Svěcení v První symfonii , volba zvonkohry v téže skladbě), není to doklad tvůrčí závislosti na vzorech minulosti, ale schopnost přivlastnit si je a přetvořit je. Vedle experimentování a záměrných antagonismů existovala v dějinách hudby vždy i plynulá linie, někdy slabší, jindy silnější, někdy i přerušená. Právě tato linie je však orientační osou (a právě ona umožňuje i experimenty jako reakci na ni). Komorní symfonie je přepracováním Prvního smyčcového kvartetu (který byl nahrán na prvním Kukalově snímku z roku 1995), nikoli však pouze ve smyslu přeinstrumentování pro zvětšené obsazení; jedná se o novou skladbu, jejímž základem se stal shodný výchozí materiál. Po obou vážně až tragicky laděných skladbách připojený Koncert pro fagot s podtitulem "Fagottissimo" z roku 1998 aspiruje na to, aby se stal trvale vítaným obohacením repertoáru fagotistů. Je hudebně vtipný, muzikantsky spontánní, nabízí dostatek technických elementů, na nichž sólista může doložit svou způsobilost a jejich překonáním zprostředkovat posluchačský zážitek. Vynikajícího sólistu našel v Milanu Muzikářovi . Oba orchestry - Symfonický orchestr Českého rozhlasu (Symfonie č. 1 ) a Český komorní orchestr (Komorní symfonie, Koncert pro fagot ) diriguje autor, nahrávkou tedy realizuje svou představu i interpretačně. Co se však nepovedlo, je výtvarný návrh bookletu od Petry Čepkové, nejen pro "temný přízrak" Kukalův na titulní straně, ale především pro volbu bílého tisku mikroskopické velikosti na černém podkladu: číst se to prostě nedá.

Vydavatel: Music Vars

Stopáž: 67:45

Nahráli: Milan Muzikář - fagot, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Český komorní orchestr, Ondřej Kukal

Body: 4 z 6

Zveřejněno v Recenze

Označeno v

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“