O Dvořákových Ouverturách v podání Jakuba Hrůši a PKF

Dvořákovská diskografie Jakuba Hrůši se rozrůstá pozvolna, zato systematicky. Ke starším snímkům Dvořákových serenád Es dur a d moll, České svity, Valčíků v Burghauserově instrumentaci a americké Svity A dur, kterou jsem dosud považoval za nejpovedenější z Hrůšových dvořákovských kreací (Supraphon SU 3867-2, 3882-2, 3932-2), přibyla v lednu 2015 nahrávka pětice skladatelových koncertních předeher. Podobných snímků se všemi Dvořákovými koncertními ouverturami z let 1882–1892 existuje hned několik v čele s nahrávkami Ančerlovými, Kubelíkovými a Neumannovými. V poslední době se k nim však takto systematicky vrátil až Jakub Hrůša, který před chronologickým řazením počínaje předehrou ke scénické hudbě Šamberkovy činohry Josef Kajetán Tyl s názvem Můj domov a konče programní ouverturou Othello upřednostnil nejprve uvedení programního cyklu předeher Příroda, život a láska, následovaných staršími kompozicemi z osmdesátých let. Řazení předeher na jednom disku je dramaturgickým oříškem, zvláště když hned tři kompozice – Můj domov, Husitská a Othello – sledují půdorys klasické beetho­venovské předehry s pomalou introdukcí a následnou sonátovou větou s bravurní codou. Hrůšovo řazení je jedním z možných, po lisztovsky efektním Othellovi se však posluchač při souborném poslechu těžce sžívá se zvukovým světem optimistického Mého domova. Více pozornosti zaslouží samo nastudování se všemi přednostmi i limity komorního obsazení angažované PKF – Prague Philharmonia. Na mnoha místech jsem ocenil její útlý zvukový projev a transparentní vhled do středních hlasů: Můj domov zní najednou na mnoha místech jako Schubertův Oktet, prováděcí střední část V přírodě má skutečně silnou komorní působivost ve skvěle vyklenutém dynamickém oblouku a frázování pomalé introdukce k Othellovi je – při vší úctě k mnoha konkurenčním snímkům – konečně naprosto vzorové. Čeho se v plném zvuku nedostává krajním částem Karnevalu, to je měrou vrchovatou posluchačům nahrazeno v jeho střední dialogické části se sólovými vstupy houslí koncertního mistra Jana Fišera a dřevěných dechových nástrojů (absolutním opozitem Hrůšova snímku je zvukově opulentní nahrávka Paava Järviho s Královským filharmonickým orchestrem Londýn z roku 1994, Triangl TRPO 10). Vedle Othella, který je zřejmě vrcholnou osou zvukově velmi dobře zpracovaného disku a jemuž výrazně prospělo méně legata a ostřejší a úsečné frázování, posluchače zvláště potěší Husitská: Ani ve vrcholných pasážích nezní nabubřele, zvuková transparence odkrývá kompoziční potenciál jedné z nejambicióznějších Dvořákových skladeb, jejíž coda má za Hrůšova vedení až rossiniovskou brilanci. K tomuto snímku se budu rád a často vracet.

PKF – Prague Philharmonia, Jan Fišer – koncertní mistr, Jakub Hrůša – dirigent. Text: A, N. Nahráno: 2015/1 Forum Karlín, Praha. Vydáno: 2016. TT: 63:14. 1 SACD Pentatone PTC 5186 532.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější