Na počátku vychází od základní otázky: Jak se rodí mýtus? Pak čtenáře barvitě provází historií dirigentské profese, přičemž si podrobněji všímá osobností, jako byli Bülow, Nikisch, Richter, Mahler, Klemperer ad. Základními kameny jsou pro něho především dva superdirigenti – Toscanini a Furtwängler, od kterých dokonce typologicky definuje skupiny jejich duchovních následovníků minulého století. Málokdo není terčem Lebrechtova kritického pera; je příjemné, že jedním z mála dirigentů, kteří došli plného autorova uznání je Václav Talich. Velmi ostrý je například ke Karajanovi, a to nejen otevřeným popisem jeho dirigentských začátků v době vlády nacistů, analýzou jeho zhoubného působení na rozvoj evropské dirigentské praxe, na tvůrčí a názorovou svobodu a na změnu podstaty dirigentského řemesla, ale i jeho jednání coby člověka, umělce i obchodníka. Poutavě píše i o jiných velikánech 20. století: Furtwänglerovi, Bernsteinovi, Boulezovi a jeho monarchistickém postavení ve Francii, Toscaninim, po jehož odchodu se hudební Amerika změnila, Maazelovi, Abbadovi, Mutim, Levinovi, Barenboimovi a řadě dalších. Do dirigentské první ligy se nedostal u Lebrechta po Talichovi žádný Čech; Kubelíka odsunul na nižší příčku dirigentského Olympu. Pouze o Peškovi se letmo zmínil, že ho komunistický establishment omezoval v rozvoji a novu mízu nasál až v Liverpoolu, a o Neumannovi píše jako o režimním vlajkonoši. O Koutovi, Mácalovi ani slovo. Do současné formule 1 (viděno prizmatem cca roku 1990) řadí hlavně Abbada a Mutiho, který se marně sápal po Karajanově koruně. Určitá překonanost, za kterou může neúprosný běh času, je vidět v případě Sinopoliho, který v době vzniku knihy vzbuzoval, jak se zdá, u dirigentů a muzikantů dost negativní emoce. Kniha také nemohla samozřejmě podrobně zachytit vývoj před a po roce 2000. Přesně popisuje dirigentskou krizi, kdy po Karajanovi, Bernsteinovi, Soltim (v roce 1992 prohlásil, že na světě zůstalo sotva deset schopných operních dirigentů), Stokowském nenastala plnohodnotná generační obměna. Nadějí do budoucna jsou pro Lebrechta hlavně čtyři umělci: Simon Rattle, Esa-Pekka Salonen, Riccardo Chailly a Franz Welser-Möst, s čímž lze v podstatě souhlasit. Nicméně například v případě Rattlea, možná nejlepšího dirigenta současnosti, se neubránil kritice jeho měkkosti, umělecké difúznosti a přílišného „přítelíčkování“ a jakoby v podtextu je ukryta skeptická teze, že se už nemůže vrátit doba skutečných Maestrů Furtwänglera a jeho kolegů. Je zřejmé, že Gatti, Thielemann, Jansons, Vänskä, Saraste nebo Slatkin nejsou hodni jeho vzorů. Generaci, která rozjela světovou kariéru po roce 2000, jako je například Antonio Pappano, pak přirozeně v analýze chybí. Proto by bylo zajímavé vědět, zdali pesimismus ovládá Norberta Lebrechta i v roce 2003. Zajímavými odbočkami jsou pak zamyšlení nad dirigentskou profesí z hlediska rasy a pohlaví a sonda do specifického „autentického“ dirigování staré hudby. Velmi provokativní je kapitola Pán všech Maestrů, v níž na příkladu prezidenta CAMI (Columbia Artists Management) Ronalda Wilforda upozorňuje na nezdravý vliv manažerů na hudbu. Dnes sice neovládá hudební svět pouze Wilford, nicméně není pochyb o tom, že úzká skupina největších manažerů, v součinnosti s poněkud slábnoucími gramofirmami, má v tomto byznysu rozhodující slovo. V jednom má Lebrecht určitě pravdu. Skutečných Maestrů je méně nežli v minulosti, z deseti nejlépe placených dirigentů se stali cestující otroci svých itinerářů a vliv agentů utěšeně stoupá.
Knihu Normana Lebrechta budete nejpíš číst se zatajeným dechem a možná vás donutí ji přečíst, třeba o Vánocích, v jednom zátahu od začátku do konce. Nastoluje otázky, na které si musí čtenář udělat názor sám. Například na tvrzení Gustava Mahlera, že nejsou špatné orchestry, jsou jen špatní dirigenti. Pro studenty hudby, profesionální hudebníky a manažery by měla být povinnou četbou.
V závěru autor píše, že „kniha se zrodila i jako obraz historie současného umění a končí jako její nekrolog […] chtěla zachytit předtuchu onoho rychle se blížícího okamžiku, kdy povolání, o něž se tolik bojíme, se přestane plynule rozvíjet.“ Doufejme, že se chmurná vize Normana Lebrechta nenaplní.
Poznámka k české mutaci: Kniha byla dobře vytištěna a přeložena, bohužel úroveň dost nahlodává řada tiskových chyb, zkomolených jmen a názvů.
Z anglického originálu The Maestro Myth přeložila Libuše Burianová-Hasenöhrlová. Vydal: ICN Polyart Prague, 2003.
Body: 1 z 6