Njagul Tumangelov – housle, Bojidar Noev – piano, Munich Rundfunkorchestra, Heinz Wallberg – dirigent. Text: A, Bul. Nahráno: 1977, 1978, 1984. Vydáno: 2011. TT: 63:22. DDD. 1CD. Gega new GD 360.
Bulharské vydavatelství Gega new uvádí na trh nevšední nahrávku Njagula Tumangelova , jež vybočuje z řady tím, že je směsicí méně známých poslechových a instruktivních skladeb. První snímek tvoří Concerto No. 2 in D minor for violin and orchestra, op. 44 německého skladatele a dirigenta Maxe Christiana Friedricha Brucha (1838 – 1920). Zatímco první houslový koncert (1866 – 1868), dedikovaný Josephu Joachimovi, je vůbec jeho nejslavnějším dílem a patří do hvězdného výběru nejkrásnějších německých houslových koncertů vedle Beethovenova, Brahmsova a Mendelssohnova, druhý a třetí houslový koncert Maxe Brucha zůstávají poměrně neznámé. Bruch svůj druhý houslový koncert (1877) napsal pro geniálního španělského houslového virtuosa Pabla de Sarasate, jemuž dále věnoval Skotskou fantazii pro housle a orchestr, op. 46 na nápěvy skotských lidových melodií z roku 1880. Třívětý koncert d moll otevírá rapsodické Adagio plné vznešených melodií. Střední část Allegro moderato pak vede k rytmickému Finale. Bruchův druhý houslový koncert je romantickou, posluchačsky vděčnou a půvabnou skladbou s tradiční strukturou hudebních forem. Tumangelovy housle úspěšně zvládají techniku i kantabilní líbeznost, skvělí jsou ovšem všichni interpreti-spolupracovníci: Munich Rundfunkorchestra a dirigent Heinz Wallberg . Zcela výjimečný je opus 12 Etudes for violin (1970) Evžena Zámečníka (* 1939), který vznikl na sklonku jeho dvouletého stipendijního studia na Staatliche Hochschule für Musik v Mnichově. Zde byl Zámečník žákem tehdy proslulého pedagoga a skladatele Güntera Bialase. Ač se jedná o instruktivní dílo, je zde pozoruhodným způsobem sklouben zřetel technický a umělecký. Každá z prvních deseti etud se věnuje samostatnému technickému problému, tedy například nezvyklým postupům v nonách, netradičním dvojhmatům, akordům, velkým intervalovým skokům, rychlým pasážím netonálního charakteru, flažoletům, různým druhům pizzicata, přechodům pasáží do glissand etc. V etudách také slyšíme hojné využití nejrůznějších druhů smyků. Jedna z etud je pak cele věnována zvláštním a neobvyklým prvkům hry, jak je známe z oblasti Musica nova, to znamená především střídání různých nástrojových barev a efektů. Závěrečné dvě etudy (pomalá a rychlá) jsou z daného výčtu nejdelší a melodicky vyklenutější, bohatší na výrazové plochy. Sumarizují většinu technického materiálu předchozích etud zvlášť virtuózním způsobem a jsou určeny pro koncertní pódium. I přes své výrazové naplnění však zůstávají etudami. Zámečníkův opus je podanou rukou studentům hudebních akademií, kteří se chtějí připravit na nejtěžší houslové skladby současné kompoziční tvorby. Byť podobné dílo najdeme také u Paula Hindemitha (Cvičení pro houslisty , 1926), má tato kompozice pravděpodobně světový unikát – etudu na glissando. U nás byly Zámečníkovy etudy poprvé provedeny Janem Stanovským na koncertu v Brně a též nahrány brněnským rozhlasem. Tyto informace však nejsou v bookletu kompaktního disku. Zámečníkovi a jeho etudám jsou věnovány pouze čtyři řádky, žel se dvěma mystifikacemi. Vzhledem k vysoké technické náročnosti etud se autor textu patrně domníval, že Zámečník absolvoval housle kromě konzervatoře též na JAMU, což mylně uvedl. Na brněnské hudební akademii však Zámečník studoval „jen“ skladbu. Další pochybení se týká data opublikování jeho etud, které vyšly u Bärenreiter Kassel-Bassel-Tours-London tiskem až v roce 1973, tedy tři roky po ukončení studií Evžena Zámečníka v Mnichově, nikoli v době studií, jak je v textu uvedeno. Ale jde především o hudbu. Poslech skladeb Song from Bulgarian Suite, op. 21, No. 2 a „Vardar“ Bulgarian Rhapsody, op. 16 skladatele Pancho Vladigerova (1899 – 1978) prozrazuje, že si Tumangelov pozval zručného pianistu – souhra je dokonalá a interpretovaná s velkým citem pro detail. K nahrávce dvou děl pravděpodobně nejvlivnějšího bulharského skladatele spojil Tumangelov své umělecké síly s klavíristou Bojidarem Noevem , což je jejich třetí společný projekt pro vydavatelství Gega new (GD 224, GD 332). Vardar je nejznámějším Vladigerovým dílem a i tento snímek svědčí o Tumangelově krásném a bohatě barevně, dynamicky i výrazově tvárném tónu. Booklet kompaktního disku obsahuje přehledné údaje z uměleckého života interpretů, překvapí však absence informací o orchestru. V případě skladatelů jsou uvedena encyklopedická data pouze u Pancho Vladigerova, u něhož zase chybí údaje o interpretovaných skladbách, ostatní skladatelé jsou zmíněni jen velmi stručně. Obrazová příloha disponuje jedinou fotografií, a to hlavního protagonisty projektu Njagula Tumangelova. Rozporuplné dojmy z bookletu nezachrání ani přehledná stopáž či jednotný grafický design se sympatickou titulní stranou. Ale jak jsem již uvedl, jde především o hudbu.
Body: 5 z 6
