čtvrtek, 5. únor 2004

Miroslav Vitouš: Universal Syncopations

Napsal(a) 

booklet booklet
Poslední projekt fenomenálního kontrabasisty českého původu Miroslava Vitouše , který žije od roku 1966 v USA, nabízí přímo hvězdnou sestavu doprovodných hudebníků. O takovém složení kapely se musí každému pravověrnému jazzmanovi zdejší provenience přímo zdát. Při zběžném poslechu první půlky CD se doslova vtírá skutečnost, že kompletní rytmická sekce měla co do činění s hudbou Milese Davise, s výjimkou Vitouše dokonce celá stála u vzniku kultovního alba Bitches Brew . Ovšem nadčasovost legendárního Davisova projektu nevděčí za slávu pouze dobrému marketingu. Pro svůj nový opus Miroslav Vitouš využil většinu svých dřívějších kvalit: technickou nezkrotnost, zálibu v experimentování a složitějších hudebních strukturách. Kdo by čekal post-bop nebo přímočarý moderní jazz, bude albem pravděpodobně zklamán. Universal Syncopations mají nejblíže k třetímu proudu, new age nebo chromatickému jazzu kvinteta Milese Davise. Nejblíže pak k zaběhnuté, zvětralé linii podzimního impresionismu nahrávací firmy ECM. Z přehršle intelektuální změti často prudce vybočuje Jan Garbarek , který je na nahrávce spolehlivou zárukou nosných melodických linek. Zároveň nehodlá měnit nic z charakteristického patetického tónu - jakoby nutná marketingová povinnost či ústup hudebním snobům. Vitoušovy kompozice vesměs nedovolí jeho spoluhráčům se příliš otevřít, drží je v jakémsi zvláštním odstupu, což může středoevropskému fanouškovi jazzu připadat jako příliš velký luxus v případě jazzových superstars Corey , McLaughlina nebo DeJohnetta . Úvodní Bamboo Forest a závěrečná Brazil Waves exponují pouze trio, kde je kontrabas povýšen na rovnoprávný melodický nástroj. Podobně je tomu i ve skladbách Beethoven nebo Medium vyznívajícím trochu prázdně i přes impozantní technické linky a zajímavý kontrast Vitoušovy basy k bicím - člověka napadá podobná analogie v použití saxofonu a bicích, které užíval již třeba John Coltrane. Pozornost zasluhují Vitoušovy skladby Univoyage a Faith Run , které jsou vystavěny na prostorných improvizovaných plochách jako skupinové koláže. Tady kapela komunikuje přirozeněji, její výpověď je obsažnější, jazyk moderní a vyzrálý. Vitouš dokonce přistoupil i k občasnému použití dechové sekce, která vstupuje do kompozic v jiném metrickém pásmu. Zvukomalebná Sunflower pak představuje Chicka Coreu a Garbarka tak, jak je známe z jiných hudebních seskupení. Přiznám se, že bych raději slyšel Vitouše po letech v projektu mainstreamového nebo moderního jazzu. Takový však neodpovídá jeho celoživotnímu směřování. Jaká škoda. Vitouš patrně zůstane již nadobro součástí jazzových lexikonů už jen pro své aktivity v sedmdesátých letech (spolupráce s M. Davisem, Weather Report, Chick Corea trio apod.). Na rozdíl od tvorby jiných amerických jazzmanů, kteří se nevzdali řemesla pro experiment, zatím nese tento projekt stigma sporadické invence, nepřesvědčivosti a menší naléhavosti. Snaha vymanit kontrabas z jeho přirozené funkce může totiž vyznít i jako zbytečná prezentace techniky.

Vydavatel: ECM Records / 2HP Production

Nahráli: Miroslav Vitouš - kontrabas, Jan Garbarek - soprán a tenor saxofon, Chick Corea - klavír, John McLaughlin - kytara, Jack DeJohnette - bicí, Dechy: Wayne Bergeron - trubka, Valerie Ponomarev - trubka, křídlovka, Isaac Smith - trombon

Body: 3 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.