Jiří Klecker, Lukáš Mik – housle, Stanislav Vacek – viola, Štěpán Filípek – violoncello. Text: Č, A. Nahráno: 2010, Kapitulní síň Vojenské nemocnice, Brno. Vydáno: 2010. TT: 52:25. DDD. 1 CD Pavlík Records PA 0077-2-131.
Miloslav Ištvan Quartet vznikl v roce 2008 ze studentů Janáčkovy akademie v Brně. Pro své profilové CD si vybral kompletní kvartetní dílo brněnského skladatele, jehož jméno soubor nese. Výběrem názvu souboru dali jeho členové najevo svou soudobohudební orientaci. Miloslav Ištvan (1928 – 1990), podobně jako jeho kolegové Jan Novák nebo Josef Berg, patří k předním soudobým českým skladatelům, kterým se dosud nedostalo takové pozornosti, jaká by jim patřila. O to záslužnější je, když si mladí hudebníci dají tu práci nastudovat málo, či vůbec nehraná díla, která obohatí jejich dramaturgii a rozšíří posluchačské znalosti v oblasti české soudobé hudby. Na nahrávce najdeme čtyři chronologicky řazená díla brněnského autora. První z nich – čtyřvětý Smyčcový kvartet (1951) – pochází ještě z dob studií a je zřejmé, že se v něm Ištvan teprve hledal. Inspiraci Janáčkem a Bartókem nezapře, stejně jako pozdně romantickou orientaci svého pedagoga Jaroslava Kvapila. Skladatel toto dílo ze seznamu svých prací vyškrtl. Po studiích věnoval skladatel kromě pedagogické činnosti a komponování svůj čas a talent i studiu moravského, rumunského a afrického folklóru, který se mu hodil při spolupráci s BROLNem. V šedesátých letech se Ištvanova pozornost zaměřila na Novou hudbu a postwebernovský serialismus. Společně s kolegy Janem Novákem, Josefem Bergem, Aloisem Piňosem a Zdeňkem Pololáníkem založil Skupinu A, orientovanou na Novou hudbu, audiovizuální díla a týmové kompozice. Z té doby pochází druhý, tentokrát pětivětý Smyčcový kvartet (1963). Jeho ústředním tématem je přehodnocení starého, jak v životě, tak ve vlastním díle. Tento kvartet je moderní skladbou, oproštěnou od tradičních harmonických vztahů, reflektující hudební směry své doby. Roku 1973 dokončil Miloslav Ištvan svou stěžejní teoretickou práci „Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě“. V sedmdesátých letech kompozičně směřuje od Nové hudby směrem k modalitě, odvozené především z moravských lidových písní. Jde mu o tzv. rehumanizaci v hudbě, tedy přiblížení hudby zpět k posluchači. Zatemněná krajina pro smyčcové kvarteto (1975) je věnována památce obětí druhé světové války. Jak skladatel píše, má být jakýmsi výtvarným objektem rozloženým v čase. Pětiminutová skladba je svým zhuštěným výrazem a intenzitou výpovědi dostačující. V osmdesátých letech dospěl Miloslav Ištvan k syntéze všech svých tvůrčích období – serialismu, modality, koláže, klasické hudby, folklóru a pop žánrů, zejména jazzu. Do svých děl zakomponovává i prvky staré hudby, zejména gotiky a renesance. Z roku 1986 pochází poslední skladba disku – pětivětý Druhý smyčcový kvartet. Diatonická modalita nachází svůj protipól v serialitě. Najdeme tu minimalistické refrénové plochy, které se v průběhu skladby několikrát vracejí. Miloslav Ištvan je skladatel velké hudební a vizuální představivosti, muzikální, intelektuálně a technicky vyspělý. Kompoziční technika je vždy podřízena hudební myšlence. Jeho díla reflektují život, mají hlubší filozofické poselství, skrytý význam. Jsou moderní, nová, osobitá, jakési hudební obrazy (napadá mě srovnání s výtvarnou tvorbou generačně spřízněného Mikuláše Medka). Přičemž mu jde „o maximální prostotu a sdělnost, aniž by přitom výraz a obsah zdegenerovaly do plytkosti“. Průvodní slovo v graficky jednoduchém a přehledném bookletu obsahuje stručný Ištvanův životopis od cellisty souboru Štěpána Filípka, krátkou vzpomínku na otce od Radomíra Ištvana a prohlášení ke skladbám autora samého. Malou poznámku bych měla jen k výběru místa natáčení. Kapitulní síň Vojenské nemocnice v Brně má jistě dobrou přirozenou akustiku, ale pro nahrávku smyčcových kvartet soudobé hudby není právě ideálním prostorem. Rychlejší pasáže tak působily nezřetelně, zahuhlaně. Sušší akustika a méně halu by nahrávce prospěla lépe. Konečně už se roztrhl pytel se soubory, které si dobrovolně vybírají soudobou hudbu a interpretují ji tak, jak se má a jak si zaslouží. Není to tak dávno, co se soudobé hudbě věnovali hudebníci neschopní zahrát klasiku a spoléhající na to, že se to v soudobé hudbě nepozná. Miloslav Ištvan Quartett představil jeho dílo na vynikající úrovni. Soubor sdružuje hudebně zralé osobnosti, které dohromady tvoří vyvážený celek. Hrají s chutí, zápalem, svěžestí, technicky a intonačně naprosto přesně. Kantilénu dovedou rozezpívat, rytmické pasáže jsou dynamické. Práce v souboru je očividně baví. Dramaturgický počin nahrát kompletní smyčcová díla jednoho autora se v tak dobrém provedení ukázal smysluplný. Uvidíme, kterým směrem se kvarteto, do budoucna v pozměněném složení (Lukáš Mik , Karel Mitáš – housle, Stanislav Vacek – viola, Štěpán Filípek – violoncello) bude vyvíjet dál. Zda bude jejich orientace pouze na soudobou hudbu, nebo si někdy střihnou i klasiku, těžko říct. Každopádně nakročeno mají velmi dobře.
Body: 5 z 6
