pátek, 17. leden 2003

Mieczyslaw Karlowicz: Odwieczne piesni op. 10, Stanislaw i Anna Oswiecimowie op. 12, Rapsodia litewska

Napsal(a) 

booklet booklet
Z tvorby Mieczyslawa Karlowicze se u nás občas objevuje na repertoáru pouze efektní Houslový koncert . Symfonické básně, které patří k jeho neuznávanějším dílům, se u nás na repertoáru neobjevují, alespoň pokud jej mohu sledovat. Pokud je tomu jinak, omlouvám se a gratuluji k dramaturgickému nápadu. Tři symfonické básně na tomto snímku pocházejí z let 1903-1908, patří tedy do sousedství symfonických básní Richarda Strausse, symfonií Gustava Mahlera a symfonických básní našeho Vítězslava Nováka. Karl/owiczova symfonie se jmenuje Vzkříšení (jako Mahlerova druhá), třídílná symfonická báseň op. 10 Věčné písně (Píseň věčné touhy , Píseň o lásce a smrti , Píseň o věčném bytí ) by mohla tvořit jakýsi pendant k symfonické básni O věčné touze Vítězslava Nováka či jeho V Tatrách , a to nejen kvůli názvům. Ke Karl/owiczově skladbě sice konkrétní program neexistuje, příbuzný myšlenkový i hudební svět je však nesporný. Oba skladatelé byli také vášniví horolezci a vůbec sportovci; epizoda s Novákovým těžkým úrazem v Tatrách, naštěstí s dobrým koncem, je známá, Karlowicz měl štěstí menší: zahynul třiatřicetiletý na následky úrazu při lyžování. Písně věčnosti jsou výsledkem dojmu z monumentálnosti tatranského pohoří. Symfonická báseň o Stanislavu a Anně nemá nic společného s později vytvořenou tragickou asociací, vztahující se k polskému městu Osvětim. Tentokrát je za vznikem skladby inspirace výtvarná, obraz polského malíře Stanislawa Bergmanna. Základem je polská legenda ze sedmnáctého století o sourozenecké incestní lásce. Bergmannův obraz zpodobňuje truchlícího Stanislawa nad rakví sestry Anny. Karlowicz využívá možnosti kontrastu "mužského" (Stanislavova) a ženského (Annina) tématu, v hudebních formách běžná záležitost, nicméně se opět vnucuje poukaz na Nováka a jeho Lady Godivu . Litevská rapsodie je jedinou Karlowiczovou skladbou, která využívá autentický folklór: Karlowicz se narodil poblíž Vilniusu. A nemohu si pomoci, abych opět nepřipomněla Nováka (Bouři , obě orchestrální suity). Všechny uvedené podobnosti mohou (ale také nemusí) být náhodné. Čím více hudby poznáme, tím více nejspíš budeme moci náhody vyloučit. Yan Pascal Tortellier má pro hudbu romantismu, postromantismu a secese zvláštní čidla, dokáže vést orchestr až k pavoučí hebkosti a vyhnat jej do velkých oblouků, aniž by výsledek působil falešně.

Vydavatel: Chandos / Panther

Stopáž: 66:41

Nahráli: BBC Philharmonic, Yan Pascal Tortelier

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.