Michael Tippett: A Child of Our Time

Indra Thomas – soprán, Mihoko Fujimura – alt, Steve Davislim – tenor, Matthew Rose – bass, London Symphony Chorus, London Symphony Orchestra, Sir Colin Davis – dirigent. Produkce: James Mallinson. Text: A, N, F. Nahráno: live, 16. a 18. prosince 2007, Barbican, Londýn. Vydáno: 2008. TT: 63:59. DSD. 1 SACD London Symphony Orchestra SACD LSO 0670 (distribuce Euromusica).

Už během svých skladatelských studií se Sir Michael Tippett (1905 – 1998) zajímal o sociální otázky a aktivně se zapojil do politického života. Řada jeho děl je spojena s konkrétními politickými nebo dějinnými událostmi. Pro svůj pacifismus byl v roce 1943 uvězněn.

Prvním z těchto děl je válečné oratorium A Child of Our Time (1939 – 1941), které vzniklo jako odpověď na židovský pogrom během takzvané Křišťálové noci roku 1938. Jako vzor posloužily skladateli Bachovy Pašije a Händelův Mesiáš. Hodinové dílo je rozděleno na tři části. Každá z nich začíná sborem a končí sborovým spirituálem s některým ze sólistů. Podobně jako v barokním oratoriu jsou zde sóla, recitativy vypravěče a sbory a dva krátké instrumentální vstupy v první a třetí části. Na textu měl původně se skladatelem spolupracovat T. S. Eliot, ale nakonec si Tippett sepsal libreto sám. První část je obecným nářkem nad ztrátou rozumu, který ovládne zlo a bída (krásné tenorové sólo s textem „nemám peníze na chleba, nemám dárek pro mou lásku“), druhá část ve zkratce zhudebňuje příběh mladíka hledajícího spravedlnost, v druhém plánu pak souhlas většiny s holocaustem, třetí část hledá naději spojenou s očistou, cestou do zaslíbené země a jarem, je-li tato vůbec možná. Text je velmi stručný, ale výstižný. Svým způsobem nadčasový, neboť podobné válečné hrůzy, byť v menším měřítku se dějí na světě dodnes.

Dirigent Sir Colin Davis patřil k dlouholetým přátelům Michaela Tippetta. Není proto divu, že jeho dílo nastudoval společně s Londýnskými symfonikyLondýnským symfonickým sborem s takovým pochopením a respektem. Emocionální hloubka, vroucnost, prostá jakékoliv přehnané tragiky s vážností, jakou si dílo žádá. Přestože je oratorium psáno pro velké obsazení (sbor, orchestr a sólisté), nepůsobí monumentálním dojmem plným prázdného patosu, právě naopak, je komorním dílem o lidských osudech, utrpení a naději během války, a právě díky tomu je jeho výpověď silnější. Ke spolupráci si dirigent přizval čtyři velmi dobré sólisty – sopranistka Indra Thomas ve dvojroli ženy a matky by mohla ubrat vibrata i operního patosu a více se ponořit do textu a výslovnosti, oproti tomu altistka Mihoko Fujimura zpívá své role ženy a tety o poznání lépe, pěkným rovným hlasem, dobře zní i chlapecký témbr tenoristy Stevea Davislima představujícího mladíka a chlapce, na basistu Matthewa Roseho připadla role muže a vypravěče. Velmi zdařilá live nahrávka vypovídající o dodnes citlivém tématu nedávno minulého století.

Body: 4 z 6

Sdílet článek: