úterý, 7. srpen 2007

Michael Brecker - Pilgrimage

Napsal(a) 

Michael Brecker - Pilgrimage Michael Brecker - Pilgrimage

Michael Brecker - tenor saxofon, EWI, Pat Metheny - el. a ak. kytara, Herbie Hancock, Brad Mehldau - klavír, Fender Rhodes, John Patitucci - kontrabas, Jack DeJohnette - bicí. Vydáno: 2007. TT: 77:46. 1 CD Heads Up 3095 (distribuce Universal).

Hudební i životní pouť fenomenálního saxofonisty Michaela Breckera se uzavírá symbolickým albem Pilgrimage, možná nejsilnějším v jeho plodné kariéře. O Breckerově nemoci se již popsalo dost stránek, sluší se snad jen zmínit, že natáčení probíhalo v roce 2006, v období, kdy se saxofonista spoléhal více než na terapie a léky jen na svoji vůli a životní nezdolnost. Právě vůlí tehdy vyškrábl poslední zbytky sil a natočil klenot, jenž bude majestátně uzavírat jeho ohromující diskografii a snad mu i vynese další (bohužel už in memoriam) Grammy do mimořádně hojné sbírky. Pilgrimage, tedy jazzová pouť, se odehrává podle Breckerova scénáře - poprvé v historii jsou všechny opusy výhradně z jeho pera. K jejich realizaci si přizval svoje oblíbence Pata Methenyho, Jacka DeJohnetta, Johna Patitucciho a ke klavíru střídavě Herbie Hancocka a Brada Mehldaua.

Skvělá příležitost ke srovnání dvou navýsost osobitých klavírních hlasů je jedním z celé řady mimořádných zážitků, jež poslech Pilgrimage přináší. V úvodní The Mean Time je to naléhavý Hancockův "touch", provokativní doprovod, sólo jak utržené ze řetězu. Mehldau zase v následujících Anagram či Tumbleweed ničí posluchače klidem a rytmickým i melodickým napětím. Vůbec je úžasné bezprostředně srovnávat příspěvky obou těchto osobností současného piana - Hancock temperamentem koření balady, Mehldau zas záhadnou tenzí a zdánlivě spoutanou virtuozitou dodává breckerovským "nářezovkám" trochu tajuplnosti, kontrapunktického intelektu i bohaté rytmické konverzace s DeJohnettem. Mehldau ostatně konverzuje i s iniciátorem projektu Breckerem, jejich dialog předchází jeho duetu s Jackem DeJohnetem a la Elvin Jones a John Coltrane v závěru tracku Cardinal Rule .

K nadstandardním sólovým výkonům všech zúčastněných přispívá luxusně provedená kompoziční základna "made by Brecker". Michael Brecker jednoduše dozrál jako hráč i jako skladatel. Fusion zbarvenou kompozicí Anagram dává zavzpomínat na společná alba s Mikem Sternem a právě Stern by se nepochybně v Anagramu dokázal úspěšně sólově realizovat. Pilgrimage ovšem opanuje Metheny, a ani ten nezklame. Naopak přináší svůj tradiční romanticko-introvertní vklad s množstvím nádherných melodických idejí na hranici kýče, extrovertní syntezátorové vsuvky i svoje tradiční mimotonální výlety. Basista John Patitucci opět ukazuje, kde je jeho síla - v kontrabasu. Hutný zvuk, pedálové noty, dokonalé rytmické uzamknutí s DeJohnettovou polyrytmickou mozaikou - to vše potvrzuje jeho postavení na piedestalu současného jazzového kontrabasu.

Pilgrimage je pečlivě a pevnou rukou vyvedený podpis na Breckerově hudební závěti. Přes nepříznivou zdravotní kondici v sobě saxofonista našel energii na svoje možná nejpovedenější album. Zřejmě jej jeho realizace stála nemálo sil, Michael Brecker ale pro hudbu žil. Na nahrávce není ani známky po sentimentu, jedinou připomínkou Breckerova boje je When Can I Kiss You Again? věnovaná synovi, jehož otázka stejného znění se neodbytně vpálila do saxofonistova mozku v období, kdy nikdo z rodiny neměl z důvodů karantény dovoleno se ho byť jen dotknout. Závěrečná a zároveň titulní věc Pilgrimage tak symbolicky uzavírá pouť jednoho z nejvlivnějších saxofonistů novodobé jazzové historie.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.