sobota, 14. srpen 2004

Maurice Ravel: Sonate posthume, TziganeImpressions d'enfance, Sonáta č. 3

Napsal(a) 

booklet booklet
Recenzi lze povětšinou vnímat jako vícevrstevnatou (byť nutně subjektivní) reflexi interpretačního přístupu. Když jsem přemýšlel o tomto - repertoárově poměrně konzervativním - albu, přistihnul jsem se, že se často ne příliš intenzivně zamýšlím nad tím, co všechno ona interpretace v širším slova smyslu může znamenat.

Mluvíme-li o interpretaci, máme na mysli především zaujmutí kritického stanoviska vůči něčemu danému, fixnímu, jasně vnímatelnému. Aby bylo možné něco interpretovat - nahlédnout z jasně formulovaného úhlu pohledu - musí existovat jisté vědomostní zázemí, jistá pevná zkušenost, která onu interpretaci ospravedlní a dá jí nezbytnou míru závažnosti. Jinými slovy: dá jí názor. Takový názor je jistě subjektivním, v ideálním případě však zároveň takovým, který posune obecně přijímané meze vnímání kamsi do míst, v nichž se objekt naší interpretace ocitá v novém světle. Taková interpretace má smysl, je potřebná, obohacující a inspirující.

Takováto (snad únavná) úvaha může velmi ožít, jestliže ji promítneme do velmi reálné podoby interpretace hudební a to tím více, máme-li co do činění s interpretací tradičního, postromantického, všeobecně poměrně zažitého repertoáru.

Budeme-li poslouchat dvě rozsáhlé duové skladby Maurice Ravela (1875 - 1937) a dvě ještě rozsáhlejší kompozice Georgea Enescu (1881 - 1955), budeme mít skvělou příležitost vnímat silný a velmi přesvědčivý interpretační názor v tom smyslu, jak byl popsán výše. Těžištěm tohoto názoru obou hudebníků je jakési těžko popsatelné přesvědčení, vědomí si sebe sama, sebevědomí, s nímž svůj jasně formulovaný (byť možná těžko popsatelný) názor prezentují. V těchto relacích nemá smysl mluvit o technické vyspělosti, respektive (dnes už jaksi automatické) virtuozitě. Je naopak zajímavé vnímat jakýsi pokorný odstup od hudby samotné, respektive od partitury, která "ještě není hudbou", odstup, který dává prostor pro vznik interpretace. Slyšíme velmi přesně cítěný rytmus, nepatetický houslový part se skromným vibratem, jakousi výrazovou askezi, která je výrazem úcty k autorovi a zároveň veliké jistoty v hudební orientaci obou interpretů.

Je mi zatěžko poukazovat na další a další momenty, které by mohly být hodné naší pozornosti. Mám totiž pocit, že bych se dopouštěl interpretace interpretace. Jedna jediná - skvělá, přesvědčivá, jasná (protože s názorem) myslím stačí - stojí za to.

Vydavatel: New Series / 2HP Production

Stopáž: 78:06

Nahráli: Leonidas Kavakos - housle, Péter Nagy - klavír

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.