středa, 18. červenec 2007

Mateo Romero - Missa pro Defunctis, López de Velasco - Tota pulchra es

Napsal(a) 

Mateo Romero - Missa pro Defunctis, López de Velasco - Tota pulchra es Mateo Romero - Missa pro Defunctis, López de Velasco - Tota pulchra es

Mateo Romero

Missa pro Defunctis

López de Velasco

Tota pulchra es

La Grande Chapelle, Schola Antiqua, Ángel Recasens. Produkce: A. Recasens. Text: A, N, F, Š. Nahráno: 2/2005, San Miguel, Cuenca. Vydáno: 2005. TT: 59:52. DDD. 1 CD Lauda LAU002 (distribuce Euromusica).

HHHH

El vuelo de Ícaro

(Correa, Romero, Cabanilles, Murillo, Durón)

La Grande Chapelle, Ángel Recasens. Produkce: A. Recasens. Text: A, N, F, Š. Nahráno: 9/2005, Onze-Lieve-Vrouwkapel Elzenveld, Antverpy. Vydáno: 2005. TT: 67:21. DDD. 1 CD Lauda LAU003 (distribuce Euromusica).

V minulém roce jsme na těchto stránkách upozornili na méně známý soubor La Grande Chapelle, který se na vysoké úrovni věnuje starší španělské hudbě. Uměleckým vedoucím souboru je mladý hudebník a muzikolog Ángel Recasens, který působí na univerzitě v Lovani a zároveň jako umělecký ředitel hudební agentury a vydavatelství Lauda. Dnes představujeme dva snímky, které Recasens se svým souborem připravil v předminulém roce. První přináší rekonstrukci hudební části zádušní mše, tak jak by mohla zaznít na španělském královském dvoře v Escorialu v první polovině 17. století. Spíše symbolicky a s ohledem na velké oslavy Dona Quijota v roce 2005 je celý snímek označen jako Requiem za Cervantese. I když časové vymezení mohlo někoho svést k očekávání barokního slohu, dočká se vynikající hudby ve stylu pozdní renesance - převážně homorytmické a výrazně afektově orientované, intimně laděné (jako například úvodní Miserere ) nebo typické vznešené vícesborové (části Requiem). Polyfonie se místy střídá s chorálem - ať už v důsledku nezbytných invokací nebo faktu, že řada skladeb je složena s použitím principu alternatim. Autorem většiny skladeb je Mateo Romero (0 1647), původem z Flander, po většinu svého života působící ve službách španělské koruny. Nepochybuji, že jeho hudba bude pro většinu posluchačů velkým objevem, stejně jako skvělý zvuk La Grande Chapelle. Některé části - například Qui Lazarum resucitasti - jsou v jejich podání skutečně virtuózní. Chorál je v jistém kontrastu - poklidný, bez rétorických vzruchů a poněkud překvapivý ve svém zvuku - údajně jej má přednášet sedmnáct choralistů. Druhý snímek, nazvaný Ikarův let, je již více zakotven v baroku. Mýtus o Ikarovi byl vybrán jako symbol s bohatým potenciálem metaforických významů - vyjádření touhy po nedosažitelné(m), obraz křídel, jež propůjčuje láska, obraz ženy vábící, ale i spalující jako slunce a podobně. Z těchto ideových důvodů byly také upraveny texty některých skladeb. Naprostá většina posluchačů tyto změny nezaregistruje, ale bohužel ani ti zvědavější se moc nedozví, pakliže neznají samotné zdroje skladeb. Imaginární svět, který nám tímto způsobem umělci vytvořili, je ale rozhodně poutavý a podmanivý. Na své si přijdou nejen nároční jedinci, zhýčkaní nahrávkami Jordiho Savalla (těm doporučuji zahloubat se i nad texty), ale i ti, kteří hledají především hudební občerstvení. Tak jako milostný zápal se často střídá s beznadějí, tak i zde bezstarostné a veselé taneční rytmy ustupují vzápětí elegickému tónu nebo vášnivému rozechvění. Setkáte se zde s kousky ještě zcela zakotvenými ve stylu renesanční imitační polyfonie vedle skladeb postavených více na homofonní deklamaci i skutečně barokním koncertantním stylu. Určitým překvapením je skladba Sebastiana Dúrona, kde by bylo jistě možné očekávat menší kantátu s rozvinutou barokní melodikou, ale místo toho se objeví svérázný potomek renesančního villancica, jemuž nechybí harmonické lahodnosti a rétorické obraty, ale také tradiční sylabická vazba na text a podřízenost nástrojů vokálním partům. Lovci rarit ale nebudou zklamáni, potěší je například Pensamiento dichoso a jeho manýristické chromatismy, kterým by ale neuškodila větší intonační jistota. Z pětice vokalistů občas vyčuhuje kontratenorista Sytse Buwalda a celkově jsou tutti plochy přesvědčivější než sólové. Z instrumentální skupiny zaslouží pochvalu zejména vihuely da arco (staré violy) vždy znělého a přitom jemného a sladkého tónu (Freek Bortslap, Gail Ann Schroeder a Nicholas Milne). Přes veškerý celkový pozitivní dojem se nemohu ubránit pocitu, že by těmto barokním skladbičkám slušela místy větší dávka rétoričnosti, výraznějšího frázování a rafinovanosti; pocit, který ještě vynikne při srovnání s prvním projektem, emocionálně velmi působivým, kde jako by interpreti byli více doma. Ángel Recasens však již směřuje na trh další dva tituly, a tak bezpochyby můžeme očekávat i v tomto směru další pokrok. Těšme se společně.

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.