(Prokofjev, Ravel, Chopin, Liszt, Čajkovskij, Mendelssohn*, Schumann, Chopin, Beethoven, Šostakovič, Haydn)
Martha Argerich – klavír, Gidon Kremer – housle*, Royal Philharmonic Orch., Berliner Philharmoniker, London SO, Mahler Chamber Orch., Orpheus Chamber Orch., National SO, Philharmonia Orch., Württembergischer Kammerorch., Claudio Abbado, Charles Dutoit, Mstislav Rostropovič, Giuseppe Sinopoli, Jörg Faerber – dirigenti. Produkce: David Butchart. Text: A, N, F. Nahráno: 5, 6/1967, Jesus-Christus Kirche, Berlin; 2/1968, 5/1985, Walthamstow Town Hall, London; 2/1984, St. John‘s Smith Square, London; 12/1970, Fairfield Halls, Croydon; 1, 5/1988, Radio DRS, Zürich; 1/1978, John F. Kennedy Center, Washington; 1/1993, Kirche der Karlsröhe, Ludwigsburg; 12/1994, Philharmonie, Grosser Saal, Berlin; 2/2000, 2/2004, Teatro Communale, Ferrara. TT: 48:18, 77:57, 72:23, 60:39, 65:25, 73:44, 64:00. ADD, DDD. 7 CD Deutsche Grammophon 477 8124 (Universal Music).
Martha Argerich . Žena, jíž se podařilo stát se součástí světa mistrů. Umělkyně, k níž bezesporu a bez debat patří označení výjimečná. Pianistka, jejíž hra může nechat v klidu snad jen kliku u dveří. DG vydává této dámě v poslední době již druhou reprezentativní kolekci, po kompletu všech sólových snímků vydaných u tohoto labelu máme nyní k dispozici nahrávky koncertní. Tedy typ produkce, který Argerich preferuje. Krom toho, že je soubor 7 CD náhledem do historie interpretace této umělkyně z let 1967 – 2004, v druhém plánu je také ukázkou klavírní koncertní literatury 18. – 20. století.
Nejsme-li oddanými ctiteli Marthy Argerich, kteří ke své adoraci žádný důvod nepotřebují, musíme se nutně ptát proč, co a jak. Na jednu z otázek odpovídá sama umělkyně: „Pokaždé objevujete něco nového. Alespoň já ano a doufám, že vždycky budu. Snažím se sama sebe nenapodobovat. Je ošidné být příliš spokojen sám se sebou nebo upadnout do rutiny, protože právě pak začnete sami sebe imitovat. Mně se to nestává, protože někdy ráda riskuji.“ Lépe snad ani podstatu přístupu této pianistky ke hře nelze vystihnout. V jejím případě bych dokonce byla opatrná i v použití slova „interpretace“. Troufám si říci, že Argerich je ve vztahu k hudebnímu textu sice interpretkou, ale zároveň a někdy mnohem víc jeho režisérkou. A to velmi osobitou. Pro realizaci svých nápadů má k dispozici fenomenální techniku, s níž ovšem nenakládá samoúčelně nebo arogantně (na to je příliš inteligentní), vášeň, mužnou energii, neskutečnou dávku temperamentu a dětsky radostnou zvídavost. Obnaženě, skoro až syrově to slyšíme v nejstarším snímku kompletu (Prokofjevův Koncert č. 3 s Claudiem Abbadem ). Neumenšeně, ovšem s větším vnitřním klidem a něhou i v snímku nejmladším (Beethovenovy Koncerty č. 2, 3 s Abbadem). Nepředstavujme si ale, že by se v posledních letech z Argerich stala křehká luční květinka. Na to jsou tu jiní, například noblesní Yundi Li.
Je tedy již nasnadě, že slyšíme-li hrát Argerich, slyšíme vždy především ji. Někoho tak může a jistě i bude dráždit její „adrenalinový“ Haydn či Beethoven. Stejně tak nemusí být ve všech polohách příjemný její nesalonní, nearistokratický Chopin (Koncert č. 1 ). To vše by naopak mohlo a také mělo jiné posluchače přilákat. Jako svěží novodobá operní inscenace třeba ve skafandrech.
Co se hudebních partnerů týče, stylu Argerich vycházejí všichni vstříc, nejvíce Dutoit (v době pořízení snímku byl jejím životním partnerem), Rostropovič a především Abbado. K vrcholům tohoto kompletu patří dnes již legendární podání Prokofjeva, z koncertů 19. století představuje podle mě zcela dokonalé souznění Liszt (Koncert č. 1 ) a ve spolupráci s Abbadem a Mahlerovým komorním orchestrem výše zmíněný Beethoven. K tomu dodávám, mohu-li, u Argerich vždy volím live nahrávku. Tvorba v přítomném okamžiku jí neodolatelně sluší.
Body: 6 z 6 – tip Harmonie
