Mark-Anthony Turnage: Études and Elegies; Wolfgang Rihm: Canzona per Sonare „Über die Linie“ V, Cuts and Dissolves, Orchesterskizzen; George Benjamin:Olicantus for 15 players
Michael Svoboda – alto trombone, Orchestre Symphonique de la Monnaie, Kazushi Ono. Produkce: Simon Fox – Gál. Text: A, F, N. Nahráno: live, 23. 3. 2003, Bozar, Brusel (Benjamin), 17., 19., 20. 3. 2004, Bozar, Brusel. Vydáno: 2005. TT: 67:47. DDD. 1 CD Warner Classics 2564 60244-2 (Warner Music).
Kazushi Ono , jenž je držitelem první ceny třetího ročníku mezinárodní dirigentské soutěže Artura Toscaniniho, představuje jistě ne neznámé skladatele současné doby, kteří se zúčastnili bruselského festivalu soudobé hudby Ars Musica 2004. Sám dirigent se rozhodl být průvodcem všem posluchačům tohoto CD. Seznamuje nás s Markem – Anthonym Turnagem, se kterým se setkal již v roce 1998 jako šéfdirigent filharmonického orchestru v Tokyu. Live nahrávka trilogie Études and Elegies nabízí vizuálně živé představení, kdy se ve třech částech odehrávají jednotlivé obrazy přírody. První část, A Quick Blast , hraná nástrojovou skupinou dřev, žesťů a bicích umístěných v zadních místech jeviště, je hudbou nebes. Pokračováním je Uninterrupted Sorrow , jež líčí matku zemi a celým orchestrem zní souboj a konfrontace všeho společenství. Hudba třetí části A Quiet Life je smířením předešlých zápasů. Samotné smyčce umístěné v přední části jeviště umocňují pokoru a zbožnost vůči přírodě.
V Karlsruhe, kde byl Kazushi Ono hlavním hudebním ředitelem Státního divadla Baden – Württemberg, se seznámil s Wolfgangem Rihmem a společně podnikli několik koncertů. Prezentace dvou Rihmových skladeb, které byly napsány s pětadvacetiletou odlukou, spadají do zcela odlišných životních období skladatele. Cuts and Dissolves v sobě odráží Rihmův zájem o expresionismus. Hudba evokuje specificko psychologickou atmosféru tohoto uměleckého stylu a v mysli člověka vyvstávají myšlenky ohledně zdrcující tajemné přítomnosti. Canzona je na rozdíl od předchozí skladby jakýmsi ohlédnutím zpět do minulosti. Návratem je zde však myšleno využití zvukových možností nástrojů po vzoru Wagnera či Brucknera. Záliba v široké dynamické dimenzi se promítla v zajímavém seskupení orchestru. Ten, ač útlejší o houslovou složku, je rozdělen na dvě skupiny, uvnitř kterých vystupuje jediný sólový nástroj – altový pozoun.
Michael Svoboda , hráč na pozoun, je rodilý Američan, ale i přes to dokončoval svá studia v Evropě. Ve svém zatím relativně krátkém životě získal mnoho cen v soutěžích, zúčastnil se světově známých festivalů, zasloužil se o rozšíření nástrojového repertoáru, spolupracoval s Karlheinzem Stockhausenem, Frankem Zappou, a navíc píše vlastní muziku, oscilující mezi jazzem a klasickou hudbou. Je velmi příjemné poslouchat něco tak nespoutaného, živelného, s prvky tvůrčího přístupu. I přes technickou náročnost partu není naprosto vůbec cítit jakákoliv pochybnost při interpretaci. Michael Svoboda jistě má, jak se říká, pevnou půdu pod nohama. Podporou mu byl i Orchestre Symphonique de la Monnaie pod taktovkou již zmíněného Kazushiho Ona, který má zkušenosti se soudobou tvorbou.
Kompletní nabídku uzavírá Olicantus George Benjamina, jenž byl představen na Ars Musica 2003. Na konec snad jen jedna otázka – co víc si zaslouží umělecké hodnocení: interpretace skladeb, anebo samotná tvorba našich současníků?
Vydavatel: Warner
Stopáž: 67:47
Body: 4 z 6
