Magdalena Kožená – mezzosoprán, Christian Gerhaher – baryton, The Cleveland Orchestra, Pierre Boulez – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live 2/2010, Severance Hall, Cleveland. Vydáno 2010. TT: 73:25. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 9060.
Mahlerovy písně na texty ze sbírky Chlapcův kouzelný roh byly nahrány již mnohokrát. Deska s Pierrem Boulezem za dirigentským pultem Clevelandského orchestru k obvyklému zhruba dvanáctidílnému, padesátiminutovému výběru přidává v méně obvyklé kombinaci čtyřiadvacetiminutové Adagio – fragment Mahlerovy Desáté symfonie . Je to značný kontrast. Zmíněné písně nejenže představují spíše ranější období skladatelovy tvorby, ale zastupují i dost jiný hudební a básnický svět s hravější, bezstarostnější poetikou, romantičtější ve smyslu přírodní a lyricky intimní inspirace. Věta z pozdní nedokončené symfonie se postupně dostává do mnohem závažnějších, existenciálnějších poloh, i když v ní zdaleka není přítomna jen bizarnost a škleb, ale také mnoho typicky zasněných mahlerovských idiomů. O Boulezově interpretačním stylu se říkává, že je věcný. V této rozměrné instrumentální ploše nicméně nechává orchestr dostatečně rozezpívat, naléhavý disonantně drásavý náraz v poslední čtvrtině skladby má v jeho režii velkou výrazovou sílu a závěrečné ztišení evokuje a umožňuje dostatečně intenzivní prožitek. Pokud by měřítkem bylo tempo, pak ovšem například Leonard Bernstein hraje tuto symfonickou větu o dvě minuty a Michael Tilson Thomas dokonce o čtyři minuty déle… V písních z Chlapcova kouzelného rohu doprovází Boulez Magdalenu Koženou a Christiana Gerhahera, kteří se příjemně a logicky střídají a velmi přesně vystihují často burleskní charakter těchto skvostů. V některých písních, jako třeba Svatý Antonín Paduánský káže rybám, je Boulezovo tempo skutečně zbytečně vysoké, ve většině jiných však posluchač takový pocit nemá. Kožená vytváří v sopránové poloze pěkné kantilény, v táhlé posmutnělé písni „Tam, kde krásně vytrubují“ se dobírá velké měkkosti a výrazové intenzity, jinde je ostřejší a bezstarostnější a v bajce „Lob des hohen Verstandes“ se – ve službě co nejpřesnější charakteristiky – uvolněně propůjčuje k potřebnému přehrávání, až k závěrečnému zahýkání. Gerhaherův projev posluchač bezděky porovnává s Thomasem Hampsonem. Zjišťuje zde přitom, že jde Mahlera zpívat i méně vojácky, méně závažně, měkčeji, laskavěji, s úsměvem, což je často příjemné a ku prospěchu – ale jsou místa, kde by naopak byl blíže ideálu Hampsonův hlas. Jak Gerhaher, tak Hampson mají rovněž mnoho společného – jsou přes důraz na kantabilitu a přes lahodnost svých témbrů i skvělým příkladem krásné dikce, pozornosti významu slov. Na recenzované desce ani Gerhaher, ani Kožená celkem správně nepřehánějí závažnost zpívaných písní a v tomto smyslu případné Boulezově civilnosti či racionalitě vycházejí typově vstříc. Jde o nahrávku, která je zajímavá především jménem dirigenta a která dává prostor dvěma pěvcům známým zatím spíše z písňového repertoáru s klavírem, kde jsou víc než skvělí.
Body: 0 z 6
