Magdalena Kožená – mezzosoprán, Berlínští filharmonikové, sir Simon Rattle – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live, leden 2012, Sál Philharmonie Berlin. Vydáno 2012. TT: 64:13. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon DG 479 0065.
Nejnovější deska Magdaleny Kožené vyšla velmi rychle po natočení, je záznamem z živých koncertů a je to poprvé, co se jméno pěvkyně objevuje v písňovém repertoáru na CD spolu s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem . Název desky Love and Longing (Láska a touha) je komerčně pochopitelně zajímavý a mnohoslibný, je ovšem otázka, zda či jak moc vystihuje zrovna zařazení Dvořákových Biblických písní , na něž se, vcelku pochopitelně, soustředí pozornost českého diskofila nejdříve a možná i nejvíce. Ostatně, nezachraňuje to ani průvodní text v bookletu, který zůstává při vysvětlení okolností vzniku Dvořákova cyklu převážně v rovině touhy po vlasti a jejich duchovní hloubku připomíná spíše okrajově a charakteristickou češtinu Bible kralické (pochopitelně) vůbec. Po delší době zde slyšíme hlas Magdaleny Kožené, častěji teď směřující k sopránovému užití, hodně a naplno i v nejhlubších rejstřících. Jako autor orchestrální úpravy doprovodu všech písní je tu – ne zcela přesně – uveden Vilém Zemánek; prvních pět je ale Dvořákovou prací. Sólistku evidentně vede přece jen hutnější symfonický podklad k dramatismu a patosu, a to výrazně hned ve vstupní písni, ale častěji i poté. Orchestrální doprovod sám – chtě nechtě – činí z tohoto cyklu něco jiného – ne tak intimního, jak jsme zvyklí z klavírní podoby, a ne tak duchovního, jak to evokuje varhanní doprovod. Hudba v této podobě víc ilustruje, vichřice se skutečně vzedme, obavy jsou doopravdy temné. Jsou tu pochopitelně i krásně ztišená místa, jako klarinetové sólo ve třetí písni, je tu naléhavost a v sólovém partu i v orchestru dokáže hudba zjihnout, jako hned v závěru první písně. Zpěv je – třeba v šesté písni – opravdu krásně rozklenut, někde zní líbezněji i rozechvěle ztišeně… V závěru cyklu, který by mohl být skutečným a vznosným chvalozpěvem, se nicméně ozve spíše pouhý zatěžkaně akcentovaný tanec. A jak zpívá Magdalena Kožená třetí píseň Hospodin jest můj pastýř ? Melodická linka a deklamace textu je krásná, ale hudba v posluchačském pocitu absolutní duchovností prodchnuta není. Biblické písně se na této nahrávce dostávají do univerzálního sousedství světového repertoáru přelomu 19. a 20. století, což je dobré, protože se zatím v cizině zas tak často nehrají, naprosto zde v této interpretaci obstojí, ale zároveň se nelze zbavit dojmu, že ztrácejí něco ze své jedinečnosti. Ravelův cyklus Šeherezáda je plně symfonický, hodně impresionistický, se všemi gradacemi a barvami orchestru, fantazijní a magický v instrumentaci a zvuku i v proměnách nálad a obrazů. Zpěv Magdaleny Kožené (oproti Dvořákovi kompletně posazen výš, ve světlejší barvě a se sopránovými vysokými tóny na vrcholech, s určitou nostalgií v hlase a pěkným využíváním charakteristického rozvlnění na některých slabikách) má podobně široké spektrum od tajemnosti po vzrušenost. Druhá píseň s výrazně exponovanou flétnou má atmosféru nepostižitelnosti a je tak krásná, že uplyne až jakoby příliš brzy. Třetí část cyklu začíná ještě pohádkověji, v ještě pomalejším tempu, ještě tišeji, toužebně a posmutněle a její mistrovsky napsaný a mistrovsky zahraný tichý orchestrální doprovod se krásně vytrácí. V případě Mahlerových Pěti písní na texty Friedricha Rückerta se nabízí srovnání s interpretací Dagmar Peckové. Ta umí, jak víme, v Mahlerově hudbě temnějšími rejstříky dosáhnout pocitu naléhavého koncentrovaného vtažení do atmosféry skladby, pocitu závažnosti a vytržení. Předností Kožené není podobně hluboký ponor, její projev je o něco extrovertnější (jakkoli je to paradoxní zjištění nebo tvrzení s ohledem na dojem, který vzbuzuje běžný civilní projev obou pěvkyň). Pokud snad Pecková v Mahlerovi nachází smutný, rezignovaný, vnitřně vyrovnaný postoj, pokud snad evokuje poslech se zavřenýma očima, tak Kožená přichází se vzrušenější, živější, jakoby nehledanou upřímností, s naléhavostí pramenící jakoby z nesmířenosti – a evokuje poslech se široce otevřenýma očima, kdy ještě nenachází duše klidu. Její Mahler vtahuje klenutím kantilén i barvou hlasu, pěknou i ve světlejším a vyšším rejstříku. Je emotivnější něčím jiným a jinak než Mahler Peckové. A Berlínští filharmonikové jsou právě zde asi nejlepší. Místy až vlasový doprovod a pak nepopsatelně nádherná dohra k poslední písni, to je skvost.
Body: 5 z 6
