úterý, 28. srpen 2012

Magdalena Kožená - Love and Longing

Napsal(a) 

Magdalena Kožená - Love and Longing Magdalena Kožená - Love and Longing

Magdalena Kožená – mezzosoprán, Berlínští filharmonikové, sir Simon Rattle – dirigent. Text: A, N, F. Nahráno: live, leden 2012, Sál Philharmonie Berlin. Vydáno 2012. TT: 64:13. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon DG 479 0065.

Nejnovější deska Magdaleny Kožené vyšla velmi rychle po natočení, je záznamem z živých koncertů a je to poprvé, co se jméno pěvkyně objevuje v písňovém repertoáru na CD spolu s Berlínskými filharmonikySimonem Rattlem . Název desky Love and Longing (Láska a touha) je komerčně pochopitelně zajímavý a mnohoslibný, je ovšem otázka, zda či jak moc vystihuje zrovna zařazení Dvořákových Biblických písní , na něž se, vcelku pochopitelně, soustředí pozornost českého diskofila nejdříve a možná i nejvíce. Ostatně, nezachraňuje to ani průvodní text v bookletu, který zůstává při vysvětlení okolností vzniku Dvořákova cyklu převážně v rovině touhy po vlasti a jejich duchovní hloubku připomíná spíše okrajově a charakteristickou češtinu Bible kralické (pochopitelně) vůbec. Po delší době zde slyšíme hlas Magdaleny Kožené, častěji teď směřující k sopránovému užití, hodně a naplno i v nejhlubších rejstřících. Jako autor orchestrální úpravy doprovodu všech písní je tu – ne zcela přesně – uveden Vilém Zemánek; prvních pět je ale Dvořákovou prací. Sólistku evidentně vede přece jen hutnější symfonický podklad k dramatismu a patosu, a to výrazně hned ve vstupní písni, ale častěji i poté. Orchestrální doprovod sám – chtě nechtě – činí z tohoto cyklu něco jiného – ne tak intimního, jak jsme zvyklí z klavírní podoby, a ne tak duchovního, jak to evokuje varhanní doprovod. Hudba v této podobě víc ilustruje, vichřice se skutečně vzedme, obavy jsou doopravdy temné. Jsou tu pochopitelně i krásně ztišená místa, jako klarinetové sólo ve třetí písni, je tu naléhavost a v sólovém partu i v orchestru dokáže hudba zjihnout, jako hned v závěru první písně. Zpěv je – třeba v šesté písni – opravdu krásně rozklenut, někde zní líbezněji i rozechvěle ztišeně... V závěru cyklu, který by mohl být skutečným a vznosným chvalozpěvem, se nicméně ozve spíše pouhý zatěžkaně akcentovaný tanec. A jak zpívá Magdalena Kožená třetí píseň Hospodin jest můj pastýř ? Melodická linka a deklamace textu je krásná, ale hudba v posluchačském pocitu absolutní duchovností prodchnuta není. Biblické písně se na této nahrávce dostávají do univerzálního sousedství světového repertoáru přelomu 19. a 20. století, což je dobré, protože se zatím v cizině zas tak často nehrají, naprosto zde v této interpretaci obstojí, ale zároveň se nelze zbavit dojmu, že ztrácejí něco ze své jedinečnosti. Ravelův cyklus Šeherezáda je plně symfonický, hodně impresionistický, se všemi gradacemi a barvami orchestru, fantazijní a magický v instrumentaci a zvuku i v proměnách nálad a obrazů. Zpěv Magdaleny Kožené (oproti Dvořákovi kompletně posazen výš, ve světlejší barvě a se sopránovými vysokými tóny na vrcholech, s určitou nostalgií v hlase a pěkným využíváním charakteristického rozvlnění na některých slabikách) má podobně široké spektrum od tajemnosti po vzrušenost. Druhá píseň s výrazně exponovanou flétnou má atmosféru nepostižitelnosti a je tak krásná, že uplyne až jakoby příliš brzy. Třetí část cyklu začíná ještě pohádkověji, v ještě pomalejším tempu, ještě tišeji, toužebně a posmutněle a její mistrovsky napsaný a mistrovsky zahraný tichý orchestrální doprovod se krásně vytrácí. V případě Mahlerových Pěti písní na texty Friedricha Rückerta se nabízí srovnání s interpretací Dagmar Peckové. Ta umí, jak víme, v Mahlerově hudbě temnějšími rejstříky dosáhnout pocitu naléhavého koncentrovaného vtažení do atmosféry skladby, pocitu závažnosti a vytržení. Předností Kožené není podobně hluboký ponor, její projev je o něco extrovertnější (jakkoli je to paradoxní zjištění nebo tvrzení s ohledem na dojem, který vzbuzuje běžný civilní projev obou pěvkyň). Pokud snad Pecková v Mahlerovi nachází smutný, rezignovaný, vnitřně vyrovnaný postoj, pokud snad evokuje poslech se zavřenýma očima, tak Kožená přichází se vzrušenější, živější, jakoby nehledanou upřímností, s naléhavostí pramenící jakoby z nesmířenosti – a evokuje poslech se široce otevřenýma očima, kdy ještě nenachází duše klidu. Její Mahler vtahuje klenutím kantilén i barvou hlasu, pěknou i ve světlejším a vyšším rejstříku. Je emotivnější něčím jiným a jinak než Mahler Peckové. A Berlínští filharmonikové jsou právě zde asi nejlepší. Místy až vlasový doprovod a pak nepopsatelně nádherná dohra k poslední písni, to je skvost.

Body: 5 z 6

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.