neděle, 9. listopad 2003

Magdalena Kožená: French Arias

Napsal(a) 

booklet booklet
Začnu tentokrát hodnocením, kterým by měla recenze končit: Magdalena Kožená realizovala podle mého soudu doposud svůj nejlepší sólový projekt a pokořila tím nejen svoje francouzské konkurentky. Takže proč je tak mimořádný?

Vybrala si velmi pečlivě, co chce zpívat s citem nevybranějšího francouzského gurmána; jedná se tedy o většinou méně známé opusy, navíc je natočila v logických celcích. Kritici možná budou řešit problém vhodnosti či načasování Eboli nebo Carmen. V případě Eboli z Dona Carlose by se dalo o tom možná diskutovat, výstup Carmen, Frasquity a Mercédes však dopadl překvapivě dobře. Samozřejmě relevantní úsudek by bylo možné si udělat až z koncertního nebo scénického provedení celých rolí. Jejím již pravidelným spolupracovníkem je Marc Minkowski , pro určitý typ repertoáru nesporně jeden z nejlepších dirigentů současnosti. Navíc Mahler Chamber Orchestra se ukázal jako ansámbl ve všech parametrech zcela mimořádných kvalit. Příjemný pocit z pohledu na CD umocňují velmi zdařilé fotografie, navozující barevný svět francouzské hudby. (Oproti předešlé desce Le belle immagini je to posun k vyšší kvalitě.) Kožená nabízí posluchači různé odstíny hudby psané v jazyku Mallarméa, Baudelaira a Apollinaira. Vznikly tím zajímavé kontrasty mezi poetikou například Ravela a Berlioze, Verdiho a Gounoda, Offenbacha a Bizeta. Zpěvačka si s tím jako vždy hravě poradila. Její uduševnělý zpěv je pak ozdobou nahrávky. To se už nedá bohužel vždy říci o příležitostných sólistech, viz hlasová nevyzrálost (nebo už přezrálost?) pánů Grapperona a Kecka , kteří v úlohách hudebního asistenta a sbormistra obstáli, sólové "štěky" však byly nad jejich možnosti. Bohužel obsazování hostujících pěvců na recitálech velkých hvězd je problémem většiny podobných projektů. To však nic nemění na výtečném dojmu z pěvecké hostiny Magdaleny Kožené.

Luboš Stehlík

Nejnovější deska Magdaleny Kožené je jedním slovem skvostná. Přináší dráždivou směs známého hlasu a nových souvislostí, navíc v repertoáru u nás vesměs neznámém či alespoň neobehraném. Sólistka dále dozrála, bez velkého humbuku se znovu rozhodla, že nehodlá ustrnout, dorostla k novým úkolůma s nimi dospěla dál. Překvapuje a potěší. Opakovaný poslech více než hodinové, bohatě napěchované desky je znovu a znovu dobrodružstvím. Zpěv Magdaleny Kožené zde však není žádným experimentem "na vodě", naopak: s velkou samozřejmostí tu ukazuje své již zažité objevy, své možnosti a to, že nejenže neřekla poslední slovo, ale že se naopak můžeme ještě dočkat mnohého překvapení při jejím postupu do širokého světa opery. Jsou tu rozkošná místa, množství drobných odstínů řeči a zpěvu (Auber: Le Domino noir ) spojených se samozřejmostí ve výslovnosti francouzštiny, jsou tu krásně rozvíjené kantilény (Gounod: Cinq-Mars , Berlioz: La Damnation de Faust , Massenet: Cendrillon... ), dramatičtější (Ravel: L'Heure espagnole ) i lehčí polohy (Boieldieu: La Dame blanche ), zjihlost i bezstarostnost, naléhavá vemlouvavost i španělský hrdelní zpěv... Nejvlastnější témbr Magdaleny Kožené se projevuje na delších, teskně jemných, rozechvělých tónech (Thomas: Mignon ). Nejobdivuhodnějšího pěvecko-dramatického výkonu se dobírá v emocionálně podmanivé, závažné, dlouhé scéně tracku č. 12 (Gounod: Sapfo ), která má za přispění orchestru a dirigenta skutečně úžasný náboj. Mezzosopransitka dovede být šarmantní, alespoň v dojmu českého posluchače velmi "francouzská", ale stejně tak se pouští do ozdob a koloratur, do posvátně soustředěné melodie, do přesně vyjádřené role v sopránové poloze... Zdaleka nezpívá vše stejně: nachází odstíny pro zjitřené duševní stavy, charaktery, pro barvy, pro drama i pro jemnost. Na první poslech se tu všude pozná její příjemný, křišťálový hlas, podmanivě vyrovnaný, v dolní poloze teplýa u i horního "a" (Sapfo) zdravě přímý; její charakteristické pozorné nasazování vyšších tónů, její prostý odzbrojující křišťálově čistý projev, který poutá pozornost, protože je nevyumělkovaný a protože jakoby bezděky odkrývá nitro umělkyně.

Z Bizetovy Carmen nezpívá Kožená v závěru Habaneru , ale "Les tringles des sistres tintaient" . Je to odlehčená, roztančená scéna prostá zátěže tradic, končící ďábelským orchestrálním accelerandem. Minkowski zde definitivně potvrzuje to, co po celou desku samozřejmě tušíme - že je s veškerou vahou autority velkým muzikantem, jehož uzavřít do škatulky "barokní dirigent" by bylo zpozdilé. Nahrávka zní i v orchestru skvěle a přesně, nesmírně inspirovaně, je tu cítit mnoho detailní (i objevitelské) práce a souznění se sólistkou.

Kožená si tu s posluchačem vědomě trochu hraje: jaká by asi byla ta nejznámější árie z Carmen...? Otázka je zatím nezodpovězena. Dráždí. Jedno je ale jisté - pěvkyně se proměnila, rozšířila záběr. Vždyť barokní hudby a Mozarta se paralelně nevzdává. "Francouzská" deska (bez zařazení Debussyho Mélisandy, kterou už na rozdíl od zde soustředěných rolí naopak jevištně ztvárnila) přináší něco dosud neslýchaného. Koho zajímá, jak jeho oblíbená sólistka odkrývá další hudební sféry, které dosud koncertně nevyužívala, bude určitě nadšen. Fakt, že Magdalena Kožená je mimořádný pěvecký formát, musí však bez problémů uznat i každý jiný.

Petr Veber

Zcela jedinečný zážitek nabízí nová nahrávka Magdaleny Kožené , která se patrně rozhodla, že hudební obec opět trochu podráždí. Domnívám se, že se jí to dokonale podařilo - nahrávku francouzských operních árií 19. století nikdo z nezasvěcených jistě nečekal. Nezůstalo samozřejmě jen u dramaturgie, ale i projevu zpěvačky a novém odpovídajícím image na titulní stránce bookletu. Ale pěkně popořadě: snímek obsahuje výběr árií od Aubera a Boieldieua, přes Berlioze, Thomase, Bizeta, Gounoda, Offenbacha až po Masseneta a Ravela, který, pravda, trochu vyčnívá z této řady romantiků, ale zato vytváří zajímavý hudební kontrast a zároveň nabízí i intelektuální hříčku; árie Concepcion ze Španělské hodinky je totiž svým způsobem parodie na milostné romantické scény. Posledním dosud nezmiňovaným autorem je Verdi, který je zastoupen slavnou árií Eboli z Dona Carlose , tedy díla, které italský Mistr komponoval původně na francouzský text pro Paříž. Výběr skladeb je skutečně pestrý: lyrické árie Thomasovy Mignon nebo Berliozovy Markétky se střídají s dramatičtějšími výstupy Massenetovy Dulcinelly či vzpomínané Ravelovy Concepcion. Nechybí samozřejmě Carmen (Les tringles des sistres tintaient ), ale ani koloraturní Angéle z Auberova Černého domina - zkušený čtenář již možná poznal, že Kožená šla také napříč pěveckými kategoriemi, některé árie jsou totiž spíše sopránové a jiné pro "mezzo". Úkol, který na sebe zpěvačka tentokrát vzala, je skutečně velký. Obdivovat lze již samotnou "technickou" stránku věci: přestože vlastní řemeslná náročnost partů je z větší části skryta za přirozeným projevem umělkyně, pozorný posluchač může najít řadu momentů (technických postupů, tónů, barev, nálad, či jak to vše vyjádřit), které u Magdaleny Kožené ještě neslyšel a ocenit tak její další růst. Největšího uznání však podle mého názoru zasluhuje vlastní proniknutí do odlišné a v českých zemích málo pěstované francouzské hudební kultury, a to ještě v tak bohaté šíři jejího projevu. Výběr árií a vůbec celkové pojetí je pravděpodobně výsledkem spolupráce s dirigentem Marcem Minkowskim , který zdaleka není jen odborníkem na francouzskou barokní hudbu, ale věnuje se i autorům 19. století. Dramaturgie snímku je výborná jak co do sledu čísel, tak i výběru, obsahuje totiž i skladby málo známé a přesto velmi krásné. Šťastná byla i myšlenka realizovat nejen "čisté" árie, ale i čísla obsahující vstupy sborové nebo dalších sólistů, což velmi přispívá k celkové pestrosti nahrávky. (Méně povedené z hlediska dramatického účinku je pouze dublování role Diksona a Georgese tenoristou J. Ch. Keckem ve scéně z Bílé paní - mnohem lépe tato scéna vyšla Minkowskému na jeho poměrně nedávné kompletní nahrávce opery.) Orchestrálních partů se ujal vynikající Mahler Chamber Orchestra , který byl založen roku 1997 jako pokračování slavného Abbadova "mládežnického" tělesa a pod Minkowskeho taktovkou hraje nesmírně barvitě a citlivě. Zcela v souladu s nejvlastnějším charakterem projevu Magdaleny Kožené se Minkowski více než na vnější efekty soustředil na odhalení různých nuancí a vnitřního bohatství, které jednotlivé skladby nabízejí. Někdo by asi ještě přidal na dynamických boulích a kontrastech a sama umělkyně by možná při studování těchto rolí v divadle zvažovala ještě další postupy. I tak ale budete jen s obtížemi volit, kterou árii označit za nejlepší: Gounodovu Saphó anebo Masssenetovu Kleopatru?

Marc Niubo

Vydavatel: Deutsche Grammohon / Universal Music

Stopáž: 78:38

EAN: 5099708965020

Nahráli: Magdalena Kožená - mezzosoprán, Mahler Chamber Orchestra, Choeur des Musiciens du Louvre, Marc Minkowski - dirigent, Marina Lodygensky, Jean-Christophe Keck, Edwige Parat, Claire Delgado-Boge, Christophe Grapperon, Jean Zvellereiter

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.