pátek, 25. leden 2002

Luigi Boccherini, Emanuele d'Astorga: Stabat Mater

Napsal(a) 

booklet booklet
Při slovech Stabat Mater se většině posluchačů klasické hudby vybaví dílo G. B. Pergolesiho. Mezi slavné kompozice minulosti patří i díla Luigi Boccheriniho (1743-1805) a Emanuela d'Astorgy (1680 - 1757?), z nichž druhé jmenované je občas možné slyšet i dnes v koncertním či paraliturgickém provedení. Obě skladby dělí od sebe téměř sto let, obě však lze - a je to téměř podvědomá nutnost - vztáhnout k Pergolesiho "labutímu zpěvu". Astorgovo Stabat je zároveň nejznámějším dílem tohoto skladatele-neprofesionála, jehož pohnutý život vydatně posílil oblibu této skladby, podobně jako předčasná smrt dílo Pergolesiho. Astorgovo zhudebnění využívá kvartet sólistů, sbor a smyčce a svou hudební mluvou a afekty je Pergolesimu poměrně blízké, přeci jen však o něco přísnější. Boccheriniho skladba pro dva soprány, tenor a smyčcový kvintet je sice dílem plně klasicistním, ovšem silně těží i ze sladkobolné galantní melodiky, jež má své kořeny v italské hudbě 30. let a právě i u Pergolesiho. V některých momentech, jako například v Quando corpus , jde pravděpodobně přímo o záměrné hudební odkazy. Výrazová paleta je však u Boccheriniho širší: od velmi dramatických poloh až po téměř ryze pastorální, a dnešnímu posluchači budou nepochybně evokovat svět opery či komorní hudby 18. století, jíž byl ostatně Boccherini mistrem. To ovšem zcela odpovídá dobové estetice a nijak to nemusí umenšit i čistě duchovní prožitek.

Interpretační výkony jsou podle mého soudu skvostné. Po jednom obsazené smyčce King's Consort mají nejvíce prostoru především v Boccherinim, a ať se jedná o virtuózní pasáže či lyrické plochy, doprovody či sólové úseky, vše je podáváno s elegancí a lehkostí a s citlivě odměřenou dávkou patosu, který by mohl jinak velmi snadno vést k manýře. Totéž lze říci o výkonech zpěváků, zejména stále více okouzlujícího tenoristy Paula Agnewa a sopranistek Susan Gritton a Sarah Fox . Nejenže v ansámblových číslech působí skutečně jako jedno těleso, společně dýchající, ale i modelace frází, dynamika, barvy, vše se zdá být do detailu promyšlené. I ta nejvzrušenější místa však přitom působí jako naprosto přirozená, což je svým způsobem zázrak, zvláště uvědomíme-li si, že zpěv je vlastně nepřirozenou stylizací mluveného projevu. Nelze mi bohužel posoudit, do jaké míry stojí za těmito krásnými výkony i dirigent Robert King , jehož si patrně většina posluchačů spojí s nahrávkami H. Purcella a A. Vivaldiho, a bude proto možná také poněkud překvapena emocionálním bohatstvím ukrytým v tomto snímku. Za jediný sporný bod celého projektu považuji pořadí skladeb. Domnívám se, že Astorgovy šance jsou po Boccherinim nezaslouženě mnohem menší, přestože posluchači nabízí při "jednorázovém" poslechu nový efekt sborových ploch.

Vydavatel: Classic

Stopáž: 73:20

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.