Ludwig van Beethoven
Symfonie č. 9 d moll „S Ódou na radost“ op. 125
Angela Denoke – soprán, Waltraud Meier – mezzosoprán, Burkhard Fritz – tenor, René Pape – bas, Chor der deutschen Staatsoper Berlin, West-Eastern Divan Orchestra, Daniel Barenboim. Produkce: Paul Smaczny. Text: A, N, F, Š. Nahráno: live, 27. 8. 2006, Philharmonie, Berlín. Vydáno: 2006. TT: 72:14. DDD. 1 CD Warner Classis 2564 63927-2 (Warner Classic).
Je řada živých nahrávek Beethovenovy Deváté , které jsou neodmyslitelně spojeny s určitou atmosférou, ale mají i své hudební kvality – počínaje Toscaninim z roku 1939 až po Bernsteina z Berlína roku 1990 a Neumanna z Prahy roku 1991. Atmosféru koncertu orchestru Západovýchodní diván v Berlíně 27. srpna 2006, orchestru mladých hudebníků z blízkého Východu, kde vedle sebe sedí mladí hráči z Izraele, Palestiny, Egypta, Sýrie… Vloni se celé koncertní turné tohoto orchestru konalo v čase války v Libanonu, libanonští členové nemohli vůbec dorazit, ale mírové poselství koncertu bylo o to silnější. Barenboim tehdy po Deváté dokonce přidal (!) Wagnerovu Isoldinu smrt z lásky, přítomná Waltraud Meier byla dojata k slzám a publikum užaslo. Když pak člověk dostane nahrávku, musí se ptát, co z této atmosféry je jedinečné a co mohlo zůstat na gramofonovém snímku. Ale i ostatní živé nahrávky z podobných koncertů, v Ženevě a zejména pak v Ramalláhu roku 2005 ukazují, že tento unikátní mládežnický orchestr není jen gesto, ale stojí za ním i velký kus umělecké práce. Ani s odstupem času nemusí člověk těmto nahrávkám mnoho odpouštět. A tam, kde cítíme rezervy ve zvuku, lze sledovat přinejmenším geniální hudební cit Daniela Barenboima, který tomuto orchestru vtiskl. To platí nejvíc o nejnáročnější první větě, kde se místy vytrácí napětí a cítíme, že orchestr je na hranici možností. Už druhá věta ovšem vyšla ve svižném tempu, velmi živě a rytmicky pregnantně. Velkým vnitřním tahem a citovou bezprostředností v nových a nových variacích působí věta třetí. Velmi vydařený je i bouřlivý a překotný úvod věty čtvrté. Kvartetu sólistů se musí na živém koncertu něco odpustit téměř vždy a ani tady není vzorem vyrovnanosti, ale sbor Berlínské státní opery je připraven výborně. Připomeňme také, že Berlínská filharmonie to sice není, ale žádný český profesionální orchestr by se za takovéto provedení nemusel stydět. A tak má nahrávka co nabídnout i bez ohledu na neopakovatelný historický okamžik. Řada míst z této nahrávky promlouvá dodnes a sledovat umělecký růst pětašedesátiletého Barenboima je pozoruhodné samo o sobě. Přesto bych pro první setkání s tímto orchestrem a projektem doporučoval spíše koncert z Ramalláhu, nejlépe jako DVD i s přiloženým filmovým dokumentem.
Jindřich Bálek
Body: 4 z 6
