Gwyneth Jones, Hanna Schwarz, René Kollo, Kurt Moll, Konzertvereinigung Wiener Staatsoperchor, Wiener Philharmoniker, Leonard Bernstein. Produkce: Hanno Rinke. Text: A, N, F. Nahráno: 1977, 1978, 1979. Vydáno: 2004. TT: 80:11, 70:13, 80:24, 65:17, 71:04. ADD. 5 CD Deutsche Grammophon 474 924-2 (Universal Music).
Tento komplet z konce sedmdesátých let byl jedním z Bernsteinových trumfů. Setkání s ním je velkým zážitkem, i když ne vždy jednoznačným. Bernstein byl vždy uznáván jako interpret hudby 19. a 20. století a naopak často kritizován, pokud jde o klasicismus. Beethovena do určité míry přizpůsobuje obrazu svému, někde se zdá povrchní, ale jinde je naprosto strhující. Jeho pojetí První a Druhé vybočuje z mezí klasicismu až příliš, ale i když není stylově perfektní, jeho hudební cítění, zvuková představivost a fantazie jsou fenomenální. Po prvních taktech Eroicy se může zdát, že ji téměř zlehčuje, když ale dojde na provedení a zejména na smuteční pochod, člověk jenom žasne. V celkovém účinku je to jeden z nejpůsobivějších snímků, které znám. Podobně neodolatelná je v jeho podání Pastorální symfonie , vroucně lyrická a jedinečně zahraná. První věta Deváté je téměř mahlerovská, a citový výraz pomalé věty nemá obdoby. Naopak jeho Pátá není titánský boj s osudem a má téměř sportovního ducha. Jako kdyby si s ní jen zahrával a kombinoval několik přístupů dohromady. V Ódě na radost nebo v pomalé větě Sedmé se pozná, že ve stavebné schopnosti ho překonávají němečtí interpreti. Jeho pojetí Beethovena je trochu manýristické, ale i tak je to velký hudební požitek. I když člověk může mít k pojetí výhrady, Bernsteinova „člověčina“ v sobě má něco strhujícího a nenapodobitelného. To musí uznat i skalní karajanovec.
Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal
Stopáž: 80:11, 70:13, 80:24, 65:17, 71:04
Body: 4 z 6
