neděle, 24. červenec 2005

Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 1-9

Napsal(a) 

booklet booklet
Gundula Janowitz, Hilde Rösel-Majdan, Waldemar Kmett, Walther Berry, Wiener Singverein, Berliner Philharmoniker, Herbert von Karajan. Produkce: Prof. Elsa Schiller. Text: A, N, F. Nahráno: 1961, 1962. TT: 56:32, 81:16, 67:14, 60:40, 67:03, 29:17. SACD. 6 CD Deutsche Grammophon 474 600-2 (Universal Music). Ve zvukově vylepšené kvalitě nosičů SACD vychází znovu jeden z nejvydařenějších snímků Beethovenových symfonií v historii. Jde o první kompletní nahrávku, kterou v letech 1961 a 1962 natočil s Berlínskými filharmoniky Herbert von Karajan a která se řadí k hvězdným okamžikům jeho dráhy. Karajanův geniální předchůdce Furtwängler v závěru své dráhy reprezentoval starý svět, který nenávratně odchází. Tento komplet byl Beethovenem nové doby - a svou mladickou energií působí dodnes. Nedlouho před vznikem snímku přijal do orchestru většinu nových mladých muzikantů (mnozí z nich vynikali jako sólisté: klarinetista Karl Leistner , hobojista Lothar Koch ) a zejména hráči na dřevěné dechové nástroje dávají nahrávce neopakovatelné kouzlo. Posluchač skoro neví, co obdivovat dřív: jestli zářivou klasičnost prvních dvou symfonií, razantní staccata či táhlá a intonačně bezchybná legata, zvukovou vyrovnanost, precizní a invenční práci s dynamikou v Eroice a v Osudové . Objevem byla Pastorální , kde nezvolil pojetí lyrické, ale spíše klasicizující a velmi rytmicky živé - přitom ale nechal vyniknout všechny duchovní prvky této symfonie. Rytmicky sevřený, slavnostní i bouřlivě radostný je hudební svět Sedmé - je znát dokonalé tempové rozvržení, nenápadné zrychlování a zpomalování, vnitřní logika, která neubírá na bezprostřednosti. U Deváté symfonie se mnozí jiní dirigenti vyžívají v hudebním bohatství prvních tří vět a Óda na radost pak zazní jako samostatné číslo. U této Karajanovy nahrávky naopak - instrumentálními větami doslova proletí a vše je nasměrováno k závěrečné Ódě. Smysl pro gradace a schopnost vystavět velké plochy - v tom navázal na své německé předchůdce, nápadný je ale také vliv Toscaniniho: rychlá tempa, perfekcionismus, určitá věcnost. Karajan je ovšem jemnější a zvukově vytříbenější. Beethovenovský komplet nahrál ještě dvakrát - mnohé ještě zdokonalil, stále víc si ale liboval ve zvukové virtuozitě, volil ještě o něco rychlejší tempa a pomalé věty halil do mystického hávu. Tento první komplet tedy nakonec zůstal umělecky nejryzejší a nejjednoznačnější. Jeho součástí je i záznam ze zkoušky - je sice otázka, jestli všechny zkoušky probíhaly v tak milé a pohodové atmosféře (jak známo, Karajan o svůj mediální obraz velmi pečoval a rozhodně by nějaký neautorizovaný snímek své práce vydat nedovolil) - tento záznam zkoušky Deváté ale přibližuje docela působivě dirigentovu pečlivou přípravu nahrávky. Také Toscaniniho komplet ze začátku 50. let vychází právem znovu. Ač bylo dirigentovi v době natáčení přes osmdesát let, je to snad nejenergičtější Beethoven všech dob. Vyznačuje se velmi rychlými tempy, dramatickým stylem a vášnivým zaujetím pro každý takt. Naprosto strhující ovšem jsou v jeho podání všechny čtyři "lehčí" symfonie - První i Druhá v sobě mají mnoho z italské lehkosti a muzikálnosti, kterou obdivovali mnozí němečtí skladatelé včetně Beethovena. Radostnou energií Čtvrté a Osmé se snad žádný jiný snímek nevyrovná (možná ten Karajanův, který se na Toscaniniho italském slohu mnoho naučil). Hodí se připomenout, že Óda na radost je jedním z nejlépe vystavěných vokálních děl vůbec, a posloucháme-li jej opravdu od začátku do konce, těžko může člověku zevšednět, i když základní melodie je notoricky známá. Kompaktnost a sevřenost, které tu dosahuje Toscanini, se mi zdá nenapodobitelná. Celkově jsou jeho tempa přece jen příliš rychlá, jako by posluchače nenechal vydechnout - a zejména v pomalých větách ostré nasazení trochu ruší a leccos pak nevyzní. Zvukově je starý monofonní snímek jistě o něco chudší - na posluchače zhýčkané digitální nahrávací technikou však působí toto pojetí jako očistný návrat ke kořenům. Jako kdyby v sobě mělo něco z prosté přímočarosti starých biblických textů. Přes všechny nové brilantní interpretace tu je něco hlubokého, k čemu se lze znovu a znovu vracet. Výtvarné zpracování obalu nestojí za nic, studie v bookletu je ale zpracována velmi dobře.

Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal Music

Stopáž: 56:32, 81:16, 67:14, 60:40, 67:03, 29:17

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.