Ve zvukově vylepšené kvalitě nosičů SACD vychází znovu jeden z nejvydařenějších snímků Beethovenových symfonií v historii. Jde o první kompletní nahrávku, kterou v letech 1961 a 1962 natočil s Berlínskými filharmoniky Herbert von Karajan a která se řadí k hvězdným okamžikům jeho dráhy. Karajanův geniální předchůdce Furtwängler v závěru své dráhy reprezentoval starý svět, který nenávratně odchází. Tento komplet byl Beethovenem nové doby – a svou mladickou energií působí dodnes. Nedlouho před vznikem snímku přijal do orchestru většinu nových mladých muzikantů (mnozí z nich vynikali jako sólisté: klarinetista Karl Leistner , hobojista Lothar Koch ) a zejména hráči na dřevěné dechové nástroje dávají nahrávce neopakovatelné kouzlo.
Posluchač skoro neví, co obdivovat dřív: jestli zářivou klasičnost prvních dvou symfonií, razantní staccata či táhlá a intonačně bezchybná legata, zvukovou vyrovnanost, precizní a invenční práci s dynamikou v Eroice a v Osudové . Objevem byla Pastorální , kde nezvolil pojetí lyrické, ale spíše klasicizující a velmi rytmicky živé – přitom ale nechal vyniknout všechny duchovní prvky této symfonie. Rytmicky sevřený, slavnostní i bouřlivě radostný je hudební svět Sedmé – je znát dokonalé tempové rozvržení, nenápadné zrychlování a zpomalování, vnitřní logika, která neubírá na bezprostřednosti. U Deváté symfonie se mnozí jiní dirigenti vyžívají v hudebním bohatství prvních tří vět a Óda na radost pak zazní jako samostatné číslo. U této Karajanovy nahrávky naopak – instrumentálními větami doslova proletí a vše je nasměrováno k závěrečné Ódě.
Smysl pro gradace a schopnost vystavět velké plochy – v tom navázal na své německé předchůdce, nápadný je ale také vliv Toscaniniho: rychlá tempa, perfekcionismus, určitá věcnost. Karajan je ovšem jemnější a zvukově vytříbenější. Beethovenovský komplet nahrál ještě dvakrát – mnohé ještě zdokonalil, stále víc si ale liboval ve zvukové virtuozitě, volil ještě o něco rychlejší tempa a pomalé věty halil do mystického hávu. Tento první komplet tedy nakonec zůstal umělecky nejryzejší a nejjednoznačnější. Jeho součástí je i záznam ze zkoušky – je sice otázka, jestli všechny zkoušky probíhaly v tak milé a pohodové atmosféře (jak známo, Karajan o svůj mediální obraz velmi pečoval a rozhodně by nějaký neautorizovaný snímek své práce vydat nedovolil) – tento záznam zkoušky Deváté ale přibližuje docela působivě dirigentovu pečlivou přípravu nahrávky.
Také Toscaniniho komplet ze začátku 50. let vychází právem znovu. Ač bylo dirigentovi v době natáčení přes osmdesát let, je to snad nejenergičtější Beethoven všech dob. Vyznačuje se velmi rychlými tempy, dramatickým stylem a vášnivým zaujetím pro každý takt. Naprosto strhující ovšem jsou v jeho podání všechny čtyři „lehčí“ symfonie – První i Druhá v sobě mají mnoho z italské lehkosti a muzikálnosti, kterou obdivovali mnozí němečtí skladatelé včetně Beethovena. Radostnou energií Čtvrté a Osmé se snad žádný jiný snímek nevyrovná (možná ten Karajanův, který se na Toscaniniho italském slohu mnoho naučil). Hodí se připomenout, že Óda na radost je jedním z nejlépe vystavěných vokálních děl vůbec, a posloucháme-li jej opravdu od začátku do konce, těžko může člověku zevšednět, i když základní melodie je notoricky známá. Kompaktnost a sevřenost, které tu dosahuje Toscanini, se mi zdá nenapodobitelná. Celkově jsou jeho tempa přece jen příliš rychlá, jako by posluchače nenechal vydechnout – a zejména v pomalých větách ostré nasazení trochu ruší a leccos pak nevyzní. Zvukově je starý monofonní snímek jistě o něco chudší – na posluchače zhýčkané digitální nahrávací technikou však působí toto pojetí jako očistný návrat ke kořenům. Jako kdyby v sobě mělo něco z prosté přímočarosti starých biblických textů. Přes všechny nové brilantní interpretace tu je něco hlubokého, k čemu se lze znovu a znovu vracet. Výtvarné zpracování obalu nestojí za nic, studie v bookletu je ale zpracována velmi dobře.
Vydavatel: RCA Red Seal/Sony BMG
Stopáž: 52:37, 77:15, 70:14, 58:21, 64:43
EAN: 82876557022
Body: 5 z 6