úterý, 11. leden 2005

Ludwig van Beethoven, Robert Schumann: Koncert pro klavír, housle a violoncello C dur op. 56, Klavírní koncert a moll op. 54

Napsal(a) 

booklet booklet
Martha Argerich - klavír, Renaud Capucon - housle, Mischa Maisky - violoncello, Orchestra della Svizzera italiana, Alexandre Rabinovitch-Barakovsky. Produkce: Carlo Piccardi, David Groves. Text: A, N, F. Nahráno: live, 6/2003, Palazzo dei Congressi, Lugano; *live, 6/2002, Auditorio Stelio Molo, Lugano. Vydáno: 2004. TT: 64:35. DDD. 1 CD EMI Classics 7243 5 57773 2 4 (EMI). Největším lákadlem tohoto snímku bude pro posluchače s největší pravděpodobností osobnost Marthy Argerich . Plným právem. Navíc poprvé na desce ji uslyšíme v Beethovenově Trojkoncertu. Pianistka je v něm výrazná, nepřeslechnutelně "svá". Natolik, že většinou vysoce převyšuje své kolegy. Ne, že by jí nestačili technicky, nebo že by nebyli sehraní - to už navíc u takových interpretů právem považujeme za samozřejmost -, působí ale vedle Argerich trochu povadle. Ve chvílích, kdy se k cellu a houslím připojí klavír, jako by někdo konečně "dotáhl žárovku", jenže když se nástroj odmlčí, světlo vydrží jen chvíli, a pak opět pohasne. Škoda, Beethovenův koncert tak vyzní nakonec sice spolehlivě, zdatně, ale poněkud nevynalézavě. (Na druhou stranu, "udržet krok" s partnerkou, jakou je Argerich, není jen tak...)

Beethovena přebije s přehledem následující Schumann (dramaturgie EMI se touto kombinací moc "nevytáhla"). Argerich vklouzne do díla jako Popelka do padnoucího střevíčku a opět je okouzlující. Hraje tak samozřejmě, jako dýchá, přistupuje ke skladbě po svém, bez předsudků a norem. Může si to dovolit. Zároveň se nenechá rozmělnit emocemi a zůstává něžně zemitá, možná i zvláštně smutná. Prostě svá.

Vydavatel: EMI

Stopáž: 64:35

Nahráli: Martha Argerich - klavír, Renaud Capucon - housle, Mischa Maisky - violoncello, Orchestra della Svizzera italiana, Alexandre Rabinovitch-Barakovsky

Body: 4 z 6

Zveřejněno v Recenze
Označeno v
Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Nejnovější od Dina Šnejdarová

Související položky (podle značky)

Více z této kategorie: « Johannes Brahms: Sonáty pro violoncello a klavír Antonín Dvořák: Symfonie č. 6 op. 60 Zlatý kolovrat op. 109 »

Komentáře

zpátky nahoru
Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Více informací