čtvrtek, 12. červen 2008

Ludwig van Beethoven - Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61, Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 74 „Kreutzerova“

Napsal(a) 

Ludwig van Beethoven - Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61, Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 74 „Kreutzerova“ Ludwig van Beethoven - Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61, Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 74 „Kreutzerova“

Ludwig van Beethoven

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61, Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 74 "Kreutzerova"

Isabelle Faust - housle, Alexander Melnikov - klavír, Pražská komorní filharmonie, Jiří Bělohlávek. Produkce: Martin Sauer. Text: F, A, N. Nahráno: 4/2006 (koncert), Rudolfinum, Praha, 5/2006, Teldex Studio, Berlín. Vydáno: 2007. TT: 74:36. DDD. 1 CD Harmonia Mundi HMC 901944 (distribuce Classic). Alternativa: Mutter (Deutsche Grammophon).

Ludwig van Beethoven

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 61, Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 74 "Kreutzerova"

Vadim Repin - housle, Martha Argerich - klavír, Wiener Philharmoniker, Riccardo Muti. Produkce: Christian Leins. Text: A, N, F. Nahráno: 2/2007 (koncert), Musikverein, Velký sál, Vídeň, 7/2007 (sonáta), Lugano, Auditorio "Stelio Molo" RSI. Vydáno: 2007. TT: 45:49, 38:18. DDD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 6596 (Universal Music).

Harmonia Mundi vsadila při prvním zrakovém vjemu na zamračenou podobiznu skladatele, která se zcela míjí s atmosférou hlavní skladby, DG jako typický interpretační label na tvář sólisty. To jsou však jen okrajové atributy nových výpovědí o nepochybně nejdokonalejším houslovém koncertu období klasicismu. Takzvaná Kreutzerova sonáta totiž, jakkoliv závažná, doplňuje stopáž tam, kde doposud většina houslistů zařadila obě Beethovenovy romance. Do komparace vřadím i pět let starý snímek Anne-Sophie Mutter (Kurt Masur, New York Philharmonic, DG), neboť jej považuji za do jisté míry referenční. Koncepce Mutterové nejvíce navazuje na "romantickou" tradici, přesněji tu rovinu, kterou představuje na vrcholu Karajan. Její interpretace vychází z extrémně pomalých temp, což jí umožňuje zacházet se strukturou notového zápisu velmi svobodně. Bohužel při takovéto koncepci je třeba, aby orchestr nehrál pouze technicky skvěle, ale aby jemně modeloval fráze a velmi sofistikovaně pracoval s dynamikou a frázováním. Bohužel v tom NYP za sólistkou velmi zaostal, a tak krajní věty jsou těžkopádné. Hlavní předností Mutter je nezvykle provokující, nádherný tón, který dnes zatím nemá konkurenci. Isabelle Faust vyšla s Jiřím Bělohlávkem pravděpodobně z premisy, že je zbytečné rozšiřovat romantizující nahrávky světové diskografie a že je třeba jít "komorní cestou výkladu" partitury, jako by se dívali do budoucnosti. Od prvních, doslova pianissimových, nezvykle suchých úderů tympánu tuto vizi důsledně naplňují. Zvuk je velmi konkrétní, tempa poměrně rychlá, což vede zvláště v třetí větě sólistku k virtuózní interpretaci. Je to sice efektní, ale někdy trochu příliš pospíchající a Faust nemá dost času vyzpívat a vyhrát si se všemi detaily, kterých je v partu bezpočet. Komorní koncepce vyhovuje i oproti Mutter subtilnějšímu tónu mladé houslistky. Vzhledem ke zmíněné koncepci pak nevadí, že forte nejsou tak symfonicky plná jako u Vídeňské filharmonie. Nelze však přeslechnout, že PKF schází i proslulá měkkost smyčců, které mají Vídeňáci na rozdávání. Tempa Vadima Repina stojí v prvních dvou větách uprostřed mezi Mutter a Faust, třetí větu hraje stejně rychle jako Mutter, ovšem Riccardo Muti nepovolil orchestru žádnou těžkopádnost jako Masur v New Yorku. Repin je dnes dle mého mínění ve vrcholném období svojí kariéry. Jeho spolupráce s orchestrem je doslova koncertantní a partnerská. Nemá tak opulentní tón plný barev a tak jemně strukturované vibrato jako Mutter, ale má neuvěřitelně lehkou pravou ruku, melodie mají apolinskou krásu, každému tónu dává svou váhu a význam v hudební struktuře a upřímně řečeno je i tón jeho houslí barevně zajímavější nežli u Isabely Faust.

Co se týká Sonáty A dur pro klavír a housle, tak Faust i Repin ji hrají skvěle. Nicméně ruský houslista dává Marthě Argerich odpovídající prostor, nebo si jej možná paní Argerich silou své přirozené autority "vynutila". Ať tak nebo tak, jejich výklad více odpovídá záměru skladatele. Obě nahrávky jsou špičkové a pro českého recenzenta je opět příjemné zjištění, že má-li Pražská komorní filharmonie před sebou silnou osobnost typu Jiřího Bělohlávka, tak může konkurovat prestižním světovým tělesům.

Body: 5 z 6

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.