Ludwig van Beethoven – Kompletní dílo pro violoncello a klavír

Sonáty op. 5 č. 1 F dur a č. 2 g moll, Sonáta A dur op. 69, Sonáty op. 102 č. 1 C dur a č. 2 D dur, 12 variací na téma z Händelova Judy Makabejského WoO 45, 7 variací na dvojzpěv Bei Männern, welche Liebe fühlen WoO z Mozartovy Kouzelné flétny WoO 46, 12 variací na téma árie Ein Mädchen oder Weibchen z Mozartovy Kouzelné flétny

Pierre Fournier – violoncello, Friedrich Gulda – klavír. Produkce: Prof. Elsa Schiller. Text: A, N, F. Nahráno: 1959, Musikverein, Brahmsův sál, Vídeň. Vydáno: 2006. TT: 69:55, 68:43. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 4776266 (Universal Music).

Kompletní dílo pro violoncello a klavír natočil Pierre Fournier také s Wilhelmem Kempffem. Tehdy šlo o záznamy z živých koncertů, konaných v pařížském Pleyelově sále v roce 1965, tedy šest let po snímku dnes sledované edice. Dodnes udivují nejen hudebním nasazením obou protagonistů, ale především naprostou stylovou jednotou. Přítomnost důvěrného znalce klasické a romantické německé literatury Wilhelma Kempffa u klavíru dávala vždy jeho spolupracovníkům a členům spoluúčinkujících komorních těles pocit klidu a jistoty. Friedrich Gulda je ovšem na rozdíl od Wilhelma Kempffa a vedle Pierra Fourniera umělcem značně odlišného typu. Jeho nahrávky klasiky (Mozarta a Beethovena) vždy probouzely různorodé reakce – na jedné straně zastánců tradičního pojetí a na druhé straně příznivců koncepcí uvolněnějších, více intuitivních a stylově svobodnějších. Je známo, že Gulda se úspěšně uplatňoval i v dalších žánrech (například v jazzu). V bookletu této nové reedice vycházející v úctyhodné řadě Original Masters se z textu Fournierova syna Jeana Fondy dozvídáme zajímavé detaily z období uměleckého a především lidského sbližování obou povahově rozdílných osobností. Fournier velmi oceňoval Guldovu osobitost, a to do té míry, že ji akceptoval a neměl obavy (na rozdíl od neústupného Herberta von Karajana) přijmout s ním spolupráci na takovémto závažném a ostře sledovaném projektu. V prvních dvou sonátách (op. 5) dokonce riskoval dokonalé zastínění technickou exhibicí klavíru, neboť violoncellový part je zde z důvodů dedikace pruskému králi Friedrichu Wilhelmu II. mnohem snazší než klavírní (ten psal Beethoven pro sebe). Stačí však se zaposlouchat do úvodních taktů zmíněných sonát, abychom poznali, jak zajímavého spojení dvou mimořádných osobností jsme svědky: Fournier zajišťuje krásným tónem nádherná legáta a vytváří ušlechtilou klenbu nad hybným pohybem rytmicky dokonalého Friedricha Guldy. V úvodním Adagiu Sonáty g moll můžeme vychutnat pověstné Fournierovy kantilény. S podobným řešením technické převahy klavíru nad violoncellem se potom setkáváme ve všech třech variacích. Scherzo v další sonátě – A dur op. 69 – je svým synkopickým charakterem pověstné a mnohými interprety obávané. Podání obou pánů je samozřejmě referenční! Obě sonáty z opusu 102 představují už vrcholného Beethovena se vším všudy. Zvláště v pomalých větách Gulda nasadí závažný styl a je dominantnímu Fournierovi naprosto diskrétním partnerem. Obdivuhodná je závěrečná fuga druhé sonáty (D dur). Je báječně dynamicky odstíněná a vzájemná spolupráce obou pánů je strhující! Stručně řečeno: jde o nahrávku, která patří v řadě kompletů Beethovenových skladeb pro violoncello a klavír i po tolika letech k nejinspirativnějším a nové návraty zaručují její trvalou hodnotu.

Podobně jako všechna alba této reediční řady je i tento komplet vybaven bookletem s poučeným textem týkajícím se – a to je v tomto případě správné! – výhradně interpretační stránky.

Body: 5 z 6

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější