Gerhard Oppitz – klavír. Produkce: neuvedeno. Text: A, N. Nahráno: 11/2004 – 1/2006, Historischer Reitstadel, Neumarkt. Vydáno: 2007. TT: 62:03. DDD. 1 CD Hänssler Classic CD 98.208 (distribuce Rosa).
Čtyřiapadesátiletý mnichovský pianista Gerhard Oppitz, žák legendárního Wilhelma Kempffa, je osobností vskutku neobyčejnou. Úctyhodná je už sama šíře jeho repertoáru: mimo jiné kompletní klavírní dílo J. Brahmse a E. Griega, všechny klavírní sonáty a klavírní koncerty Mozartovy a Beethovenovy, Bachův Dobře temperovaný klavír, a vedle klasicko-romantických děl pak množství skladeb autorů 20. století. Ještě pozoruhodnější jsou jeho zájmy nehudební: ve škole se Oppitz věnoval především přírodním vědám a matematice, dnes ovládá sedm jazyků a jeho největší zálibou je řízení letadla. Umělcův „nadhled“ a „prakticistní“ sklon k věcnosti se projevuje i v jeho klavírní hře a výjimkou není ani toto CD. Oppitz vnímá hudbu ve velkých přehledných plochách, staví ji pevně jako architekturu, přičemž daleko větší pozornost věnuje celkové konstrukci než jejím detailům. Tento přímočarý přístup je zvlášť výrazný (a celkem sympatický) v rychlých větách, které mají už při prvním poslechu naprosto zřetelný tvar. V pomalých větách je někdy bohužel té „věcnosti“ až příliš a hudba působí trochu neosobně. Při pohledu do not oceníme Oppitzovu mimořádnou úctu ke skladatelovu zápisu, ale občas máme pocit, že se jedná spíš o respekt k autoritě než o snahu dopátrat se, co všechno může být za zápisem ukryto. Provedení Sonát op. 79 a 81a lze označit za „velmi dobré“ – zajímavější jsou rychlé věty, u pomalých budeme postrádat intenzivnější citový vklad. V Sonátě A dur op. 101 oceníme především přehlednou stavbu závěrečné polyfonní části a leckoho možná Oppitz zaujme „věcnou“ poetičností části první, ale ostatní věty této skladby vyznívají opět značně neosobně. Nad „velmi dobré“ hodnocení se na tomto CD dostává Sonáta e moll op.?90 , zvláště její první věta, kterou Oppitz hraje s nečekaným romantickým nábojem, dramatickým výrazem, bohatě odstíněnou dynamikou a ve zvuku téměř orchestrálním. Druhou větu obdařil pak krásnou schubertovskou kantilénou a její zpěvné vyznění podpořil překvapivě velkými rubaty.
Body: 4 z 6
