sobota, 2. listopad 2002

Ludwig van Beethoven: Houslový koncert D dur op. 61, Romance č. 1 G dur op. 40, Romance č. 2 op. 50

Napsal(a) 

booklet booklet
V říjnovém vydání Harmonie vyšel rozhovor s Anne-Sophií Mutter , ve kterém říká, že vzhledem k Beethovenovu tragickému osudu je k interpretaci jeho Houslového koncertu nutná osobní zralost a pokora. V září 1979 nahrála toto dílo poprvé. Tehdy stál u zrodu nahrávky v každém směru zralý Herbert von Karajan. Po 23 letech, v květnu 2002, jej nahrála znovu, a to s podobně zralým Kurtem Masurem . (Ostatně zralí muži provázejí Mutter celým jejím životem. Viz její nový manžel André Previn.) Co spojuje nebo rozděluje tyto časově tak vzdálené nahrávky? Co ji spojuje nebo rozděluje s nahrávkami jejích kolegů? I když na to by mohla uspokojivě odpovědět jedině rozsáhlá interpretační studie, nabídnu k úvaze několik myšlenek.

Hlavním vnějším znakem je časoprostor nahrávky. Centrem Houslového koncertu je bezpochyby první věta. S Karajanem jí zaplnila více než 26 minut (26:31), s Masurem došla k číslu 27:09 - nejdelší stopáž jakou znám. Její konkurenti to stihli mezi 24 a 25 minutami (například Kremer, Mintz, Suk, Matoušek, Schneiderhan), výjimkou je Zehetmair (22:14), ke kterému se ještě vrátím. Řekli byste, že se tím stal Beethoven k uzoufání dlouhý a nudný? Opak je pravdou. Na základě "předstartovní" přípravy s dirigentem nad partiturou jak koncertu, tak obou Romancí , je poslech vzrušujícím objevováním absolutní hudební krásy. Mutter vás ani na okamžik nenechá v klidu. V první řadě k tomu využívá nádherného tónu, který je podle mě dnes ze světové špičky nejsytější a nejušlechtilejší. Dále rafinovaně "provokuje" dynamikou, frázováním, artikulací, jemnými glissandy, širokou škálou vibrata - od non vibrata až k vášnivě sytému na tektonických vrcholech. Stačí si poslechnout její vstup v oktávách po dlouhé orchestrální předehře a následná jemná rubata v sólu. Tímto způsobem to ještě nikdo před ní nenahrál. Shrnuto: Přestože je timing výrazně delší než u všech ostatních houslistů, výsledek je živý a většinou zajímavější než u jiných houslistů. K tomu je však třeba dodat s vykřičníkem, že je to dáno hrou sólistky, nikoliv orchestru, který ovšem o své koncepci přesvědčila! New York Philharmonic totiž nehraje, čistě technicky vzato, výrazně lépe nežli Berlínská filharmonie v roce 1979 nebo v roce 1962 (Schneiderhan) nebo Philharmonia Orchestra v roce 1986 (Mintz). Dokonce se mi na řadě míst líbí více barva Karajanových dechů nežli Masurových (viz třeba Romance). Kdybych měl jít do krajnosti, tak bych byl zvědavější na propojení Mutter-Abbado-Berlínská filharmonie nežli Mutter-Masur-Newyorská filharmonie.

Ještě ke koncepci, jejíž integrální součástí je tempo. Zmíněný rozdíl mezi Mutter a Zehetmairem je v první větě koncertu pět minut, což je skutečně hodně neobvyklé. Zehetmairovu koncepci lze myslím klidně zařadit do škatulky historicky poučené interpretace, a to nejen kvůli doprovodnému orchestru a dirigentovi (Orchestra of the 18th Century, Frans Brüggen), ale i pro ladění, ostrunění, frázování, artikulaci, tempo... Hudební krása díla, která je zakódována do not, však není představena posluchači přesvědčivěji nežli u Mutter. Právě naopak. Zehetmairův racionálně zcivilňující rychlý výklad, přes svoje nepochybné kvality, spíše Beethovena odcizuje; to vše platí i pro obě romance, stačí si poslechnout například první takty Romance G dur . Jako by více vyplul na povrch fakt, že zde chybí silná melodie, silný dramatický puls. Naopak u Mutterové se před posluchačem otevře, je-li vnímavý, samo nebe. Mutter nelze zaškatulkovat. Na jednu stranu respektuje určité stylové kánony, na straně druhé silou své výjimečné osobnosti "autentické oktrojování" porušuje a je vpravdě nadstylová. Mutter hrála v roce 1979 Beethovena krásně, už tehdy měla stradivárky, ale ono krásné bylo v podstatě až příliš konstantní. Vývoj za dvacet let je obrovský a souvisí zcela určitě nejen s vyzráním uměleckým a instrumentálním, ale i lidským. Nevím, jestli za padesát sto let bude prostor i pro takovéto nadčasové, nezařaditelné, provokující umělce nebo jestli bude interpretace například vídeňských klasiků podřízena pouze silným argumentům tak zvané autentické interpretace. Doufám však, že geniální osobnosti se vždy prosadí. Tak jako Anne-Sophie Mutter.

Vydavatel: Deutsche Grammophon / Universal Music

Stopáž: 65:10

Nahráli: Anne-Sophie Mutter - housle, New York Philharmonic, Kurt Masur

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.