úterý, 17. srpen 2004

Ludwig van Beethoven, Felix Mendelssohn - Bartholdy: Houslový koncert D dur, Houslový koncert e moll

Napsal(a) 

booklet booklet
Nahrávka Beethovenova Houslového koncertu "v režii" - tedy přesněji řečeno pod taktovkou - Johna Eliota Gardinera je kabinetní ukázkou jeho věcné perfekce, jíž samozřejmě nechybí vrchovatá umělecká přesvědčivost. Dokonalost provedení stojí na výzkumu, jasném názoru a také na vladařsky pevné ruce a jeho autoritě. Hudba je nazkoušena, styl a interpretační postoj má orchestr skutečně v krvi - a při hře už se jen muzicíruje a hledají ty nejjemnější nuance. Od prvního úderu tympánu je jasné, že zde není nic ponecháno náhodě, ale že to přitom vůbec nemusí znamenat akademismus. Akcenty jsou jemně odvažovány, některé fráze mají v detailech jiný průběh, velmi podrobně se pracuje s tempovými proměnami a bez nejistoty je někde nastoleno i velmi pomalé tempo - ale pojetí svou vyhraněností nikdy neruší ani nedráždí. Zvukově tu vědomě Beethoven není budoucím romantikem, ale naopak a naplno skutečným vídeňským klasikem. Není zde žádným Titanem, ale střídmě se vyjadřujícím lyrikem, který umí sáhnout i k důrazům. Jeho hudba mnohdy zní jako reflexe ve ztišení, které nicméně není o nic méně "revoluční a prorocké", abychom použili slova z bookletu, než heroismus Eroiky . Dirigent například dociluje ohromného napětí v osmnácté minutě (v tichém očekávání těsně před kadencí v první větě). V pomalé větě pak znějí kouzelná pizzicata doprovodu, dokonale se ozývají izolované tóny přiznávek jednotlivých nástrojů... A sólistka? Dirigentovu pojetí se úžasně podřizuje a bez znatelného úsilí se přizpůsobuje minimálním vibratem a cudným tónem, ne pronikavě a svítivě vyostřeným, jak tomu u houslistů bývá při expresivní interpretaci romantismu. U Mendelssohnova koncertu (hraného často jasně a svítivěji) už by tento celkový zvukový přístup, byť odlišnou dikcí skladby přece jen modifikovaný, mohl být chápán jako maličko kontroverznější; ale nic to nemění na věci, že tu zaznívají nádherně vypracovaná místa. Běží zde v doprovodu drobný pohyb, tempo je občas rychlejší proti obvyklé normě a sólový part v této hudbě nemůže nebýt o něco virtuóznější. Hráčská suverenita slaví úspěch. Zejména díky Beethovenovi jde o mimořádný titul.

Vydavatel: Universal Music

Stopáž: 68:17

Nahráli: Viktoria Mullova - housle, Orchestre Révolutionnaire et Romantique, John Eliot Gardiner

Body: 5 z 6

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.