čtvrtek, 5. únor 2009

Ludwig van Beethoven: Egmont (předehra) op. 84 - Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68

Napsal(a) 

Ludwig van Beethoven: Egmont (předehra) op. 84 - Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68 Ludwig van Beethoven: Egmont (předehra) op. 84 - Johannes Brahms: Symfonie č. 1 c moll op. 68

Münchner Philharmoniker, Christian Thielemann. Produkce: Arent Prohmann. Text: A, N, F. Nahráno: live, 6/2005, Philharmonie im Gasteig, Mnichov. Vydáno: 2007. TT: 60:44. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 6404 (Universal Music).

Někdejší legendární šéf Mnichovských filharmoniků Sergiu Celibidache byl zásadně proti natáčení. Až teprve po jeho smrti došlo k dohodě s jeho rodinou a v poměrně velkém množství byly vydány původní rozhlasové záznamy z dirigentových koncertů. Firma EMI získala práva na novější záznamy s Mnichovskými filharmoniky. Velké album nahrávek tak skýtalo donedávna jedinou možnost slyšet tento orchestr světových parametrů na zvukových nosičích. Za vlády Jamese Levina se situace poněkud změnila. Mnichovští filharmonikové se objevili s tímto dirigentem prostřednictvím živých záznamů na 6 CD firmy Deutsche Harmonia Mundi, mapujících Levinovu éru. V roce 2004 do čela Mnichovských filharmoniků nastoupil Christian Thielemann , který je exkluzivně zastupován vydavatelstvím Deutsche Grammophon. A tak – bohužel v době neposkytující příliš dobré možnosti k vydávání nových CD – se začínají výteční Mnichovští filharmonikové objevovat, byť zatím sporadicky, na žlutém labelu. Po discích s živými nahrávkami Mozartova Requiem a Brucknerovy Páté symfonie je máme možnost slyšet ve dvou stěžejních dílech Beethovena a Brahmse. Jejich výběr není náhodný. Jedná se totiž o část záznamu Thielemannova inauguračního koncertu v Mnichově. Německá veřejnost se velmi raduje, že po letech se její krajan opět octnul na dirigentském Olympu. Je v něm spatřován pokračovatel tradice staré německé dirigentské školy – ne Karajana, nýbrž spíše Klemperera a Jochuma. Nasvědčuje tomu jeho Beethoven a Brahms? Upřímně řečeno, spíše by bylo možno na toto téma hovořit v případě zmíněné Brucknerovy Páté symfonie. Jak víme už z dřívějších Thielemannových nahrávek, zvláště s Philharmonia Orchestra, v žádném případě si nepotrpí na zvukovou hýřivost ani na důslednou propracovanost každého detailu. Více mu jde o spolehlivou kompaktnost ansámblu výtečných instrumentalistů a perfektně jednolitých nástrojových skupin. Celkový výraz je potom více „konzervativně“ zatěžkaný než bezprostředně vitální, překvapivými nuancemi se velmi šetří. Pravda, jak Beethovenův Egmont, tak Brahmsova První symfonie j sou díla obsahově závažná, nicméně jejich partitury jsou budovány na základech klasické formy a určitá Thielemannova výrazová statičnost z nich vytváří spíše jakési monumenty než plnokrevné strhující skladby. Alespoň dva příklady: v Egmontovi pokaždé dochází k závažnému zpomalení vedlejšího tématu. To by snad nevadilo, pokud by ovšem jeho umocnění v partech lesních rohů před závěrem zaznělo v plném zvuku (jde přece o symbol krvavého výsledku celého příběhu). Ač dirigent v bookletu obhajuje lyrické pojetí hlavního tématu 4. věty Brahmsovy symfonie, tento vždy očekávaný heroický okamžik za takovéhoto výkladu ztrácí na své síle. Stručně řečeno: jde sice o úctyhodné konzervativní pojetí v intencích staroněmecké dirigentské školy, nicméně někdejším legendárním Klempererovým snímkům se nevyrovná.

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.