úterý, 20. duben 2010

Ludwig van Beethoven - 32 variací WoO 80, Sonáta f moll op. 2 č. 1, Sonáta Es dur op. 81A „Les adieux“, Sonáta c moll op. 111

Napsal(a) 

Ludwig van Beethoven - 32 variací WoO 80, Sonáta f moll op. 2 č. 1, Sonáta Es dur op. 81A „Les adieux“, Sonáta c moll op. 111 Ludwig van Beethoven - 32 variací WoO 80, Sonáta f moll op. 2 č. 1, Sonáta Es dur op. 81A „Les adieux“, Sonáta c moll op. 111

Miki Skuta – klavír. Produkce: Miki Skuta. Text: A, slovensky. Nahráno: neuvedeno (soukromé studio Mikiho Skuty). Vydáno: 2008. TT: 78:33. DDD. 1 CD Hevhetia HV 0028-2-331.

Miki Skuta (vlastně Mikuláš Škuta, nar. 1960) začínal během gymnaziálních studií v rockové kapele, vystudoval bratislavskou konzervatoř a VŠMU, odnesl si ceny z Beethovenovy soutěže v Hradci nad Moravicí, ze Smetanovské soutěže v Hradci Králové, z Trenčianských Teplic i Pražského jara. Lásku k jazzu nezavrhl, hraní s nejrůznějšími formacemi zůstalo součástí jeho života. Jak se říká v jednom z jeho životopisů: Miki Skuta považuje za své hudební přátele Milese Davise stejně jako Oliviera Messiaena, Chica Coreu stejně jako György Ligetiho, Steve Reicha i Maurice Ravela, George Gershwina i Sergeje Rachmaninova. A také Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena. Ze skladeb prvního z nich už natočil ve vlastním studiu a vlastní produkci dva nosiče, nyní přichází s beethovenským snímkem a v plánu má Skrjabina i Prokofjeva. Přiznává, že v těchto počinech jde ve stopách Glenna Goulda, jenž se vzdal koncertního pódia. Také Skuta tak učinil proto, aby mohl hrát své oblíbené mistry tak, jak je cítí, aniž by se musel vystavovat očekávání posluchače. Ten má možnost si ze zvukové konzervy doma výkon zopakovat, sžít se s ním, být s ním sám, neovlivněn tím, zda v koncertním sále soused vedle na sedadle usíná, jiný se mračí a další se ironicky usmívá. Z Beethovenovy tvorby Skuta zvolil (prozatím, netají se tím, že možná natočí další jeho skladby) 32 variací a tři sonáty, které tvoří zkrácený přehled skladatelova vývoje, tedy Sonátu č. 1 , Sonátu č. 26 Les Adieux a poslední op. 111 . Získal k tomu nástroj Bösendorfer 225, z jehož vlastností je ceněna výrazová mnohotvárnost, schopnost vytvářet barvy ve všech dynamických stupních, rozsah má až po subkontra F. Je známo, že přesně to byly nároky, jež Beethoven uplatňoval na výrobce klavírů. Požadoval zvětšení rozsahu oktáv i průraznější zvuk, což nesouviselo pouze s jeho slábnoucím sluchem, ale také s potřebou bohatší výrazové škály hry. Zprávy Beethovenových současníků hovoří o jeho energické hře, proto se někteří historici provozovací praxe podivují, že dával přednost vídeňské mechanice, jež dovolovala jemnější úhoz a také tón byl jemnější než u anglické. Odpověď bude možná v Beethovenových pomalých větách, a hlavně v záznamu jeho žáka Carla Czerneho, jenž napsal, že Beethovenův přednes adagia a legata působil na posluchače přímo zázračně, a pokud vím, nikdo jej ještě nepřekonal. O starších nástrojích se prý Beethoven vyjadřoval, že znějí jako harfa. Inovativní v jeho hře bylo především kantabile, jež starší klavíry neumožňovaly, k tomu vědomé používání pedalizace (i una corda), jež otevřela další možnosti ovlivňování zvukového výsledku. Miki Skuta tedy nabízí svůj názor na Beethovenovo klavírní dílo, a musím přiznat, že se s ním ztotožňuji. Srovnávací nahrávky například Wilhelma Kempffa mi připadly najednou neobyčejně akademické a suché (ač je nutno vzít v úvahu také tehdejší technické možnosti snímání zvuku). Skutův Beethoven je Beethoven své doby a zároveň moderní, je to banálně řečeno, ale odpovídá to také tomu, proč takové dílo stále žije. Protože není jen historickou kuriozitou, prezentovatelnou jako zajímavost či oslovující jen okruh zasvěcených. Notový zápis je v detailech respektován, interpretova představa je uzavřená, nemáme pochybnosti o tom, proč je ten který tón zahrán právě takto a ne jinak. Také opakování (kromě expozice) provedení spolu s reprízou v sonátové větě není schválnost, ale interpretovo přesvědčení.

Body: 6 z 6 - tip Harmonie

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.