London Voices, Terry Edwards – sbormistr, Göteborgs Symfoniker (The National Orchestra of Sweden), Peter Eötvös. Produkce: Sid McLauchlan. Text: A, N, F. Nahráno: 4/2004, Konserthuset, Gothenburg. Vydáno: 2005. TT: 50:47. DDD. 1 CD Deutsche Grammophon 477 5380 (Universal Music). Alternativa (Sinfonia): Electric Phoenix, Orchestre de Paris/Philips 446 094-2; Electric Phoenix, Royal Concertgebouw Orchestra, Riccardo Chailly/Decca 425 832-2.
Asi to už bude znít jako klišé, ale opět máme před sebou postmoderní dílo. I když ne ve své čisté podobě. Zde by totiž skladatel vytvořil nové části skladby s využitím různých stylových prvků. V případě pětivěté Sinfonie (1968) nedávno zesnulého Luciana Beria (1925 – 2003) jde spíše o jednu z podob postmoderny. Částečně hudebně, částečně textově. Hudebně v ní Berio využívá částí skladeb svých předchůdců, především Scherzo z Mahlerovy 2. symfonie . Na jejím půdorysu je postavena celá třetí věta. Vmísí se reminiscence a citáty z Beethovenovy 6. i 7. symfonie , z Ravelova La Valse a z dalších skladeb. Nejedná se však o koláž, ale o skvělé zapracování současné hudby do staré (nebo obráceně?) a k tomu ještě osm hlasů (často spíše intonovaně recitujících než zpívajících). Takový způsob kompozice známe už z baroka. Textově si Berio vybral citáty z knihy The Raw and the Cooked antropologa Lévi-Strausse (1. věta ) či Beckettova The Unnamable (3. věta ). Druhá věta O King je meditací na jméno Martina Luthera Kinga. V ní jsou téměř celých pět minut vyslovovány pouze slabiky jejího názvu, aby se až v závěru spojily v celek. Poslední dvě věty uzavírají dílo reminiscencemi na předchozí 3. věty (na Mahlera i Lévi-Strausse). V hudbě samé je sice napětí, ale zároveň plyne v klidu sem tam přerušovaná expresivními výkřiky orchestru. Sinfonia není čistě postmoderní dílo, avšak z tohoto konceptu a z ovzduší 60. let minulého století čerpá určité podněty. Ne však již Ekphrasis z roku 1996. Ta je čistokrevnou skladbou svého tvůrce (mimochodem poslední pro samostatný orchestr). Zvláštní kontrapozice zdánlivého plynutí a setrvání na místě dává větě napětí i ustrnutí. Klidné smyčce jsou podepřeny všudypřítomnými trylky trubek a klávesových nástrojů (jakýmsi bassem continuem). Hra barev i dynamiky do sekcí rozděleného orchestru vytváří osmnáctiminutový proud, který jako by nikdy nezačal ani nikdy neskončil. A když se ke skvěle napsané skladbě přidá silná osobnost dnešní dirigentské špičky a skladatele Petera Eötvöse , je kvalita interpretace zaručena.
Vydavatel: Deutsche Grammophon/Universal
Stopáž: 50:47
Body: 0 z 6
