čtvrtek, 8. listopad 2018

Listopadový Tip Harmonie: Bachovy koncerty pro hoboj a kantáty s Collegiem 1704

Napsal(a) 

Hlavní postavou nového snímku Collegia 1704 je pro mě jednoznačně hobojistka Xenia Löffler, dlouholetá členka a sólistka Akademie für Alte Musik Berlin. Ve spolupráci s Václavem Luksem připravila a nastudovala tři koncerty Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750) v nových verzích: Koncert f moll BWV 1056, Koncert pro cembalo A dur BWV 1055, Koncert pro dvě cembala a smyčce C dur BWV 1061. Východiskem se stal interpretce Koncert A dur, jenž zrekonstruovala pro – možná původní – obsazení s hobojem. K němu připojila novou verzi Koncertu f moll, který byl zřejmě zamýšlen pro nějaký melodický nástroj, a ve spolupráci s houslistou a violistou Timem Willisem změnila instrumentaci cembalového dvojkoncertu pro obsazení se čtyřmi koncertantními nástroji a smyčcovým ripienem. Výsledkem jsou tři fascinující tváře Bachovy hudby, v nichž není žádných vad na kráse.

Ovšem není to jen výtečně provedená partitura, co zdobí toto album, je to především její rozeznění. Xenia Löffler je v něm nadpozemsky dokonalá, a kdyby to šlo, udělila bych jí za něj všechny myslitelné hudební ceny. Její hra je totiž naprosto přirozená, lehounká, svěží jako vánek, perlivě jiskřivá, něžná, zároveň zcela logická a přesná. Je podivuhodné, jaké dynamické odstíny dokáže Löffler vykouzlit na jeden dech, jak umně odlišuje ostřejší tóny od měkkých, jak skrze svůj nástroj „mluví“ a jak dobře ví, kdy udělat pomlku, tečku, otazník nebo vykřičník, kdy se usmát a kdy třeba zavzlykat. Jedná se o natolik ukázkovou interpretaci sólového partu, že bych doporučila nejen hráčům na dřevěné dechové nástroje (i moderní!), aby si ji poslechli.

To vše se děje nejen v úplném souznění s autorem, ale též s ostatními hráči, kteří se sólistkou vedou skutečný, plně soustředěný dialog, v němž není slabých míst. V Koncertu A dur obzvlášť vyniká houslistka a koncertní mistr souboru Helena Zemanová, jejíž nástroj nádherně „zpívá“, výtečný je i fagotista Györgyi Farkás, Václav Luks u cembala a skupinu sólistů obohacuje také hra Vittoria Ghielmiho na violu da gamba, violisty Michala Duška a jako vždy skvělého violoncellisty Libora Maška.

Václav Luks doplnil instrumentální koncerty dvěma Bachovými kantátami, k nimž přizval sopranistku Annu Prohasku. Vzhledem k tomu, jak se tento dirigent, cembalista a badatel v jedné osobě staví k interpretaci vokálních děl, není tato volba překvapením. Anna Prohaska je umělkyně, která se umí vcítit do textu a nebojí se ho prožít. Kantáty Ich bin vergnügt mit meinem Blücke BWV 84 (Jsem spokojen se svým štěstím) a Falsche Welt, dir trau ich nicht! BWV 52 (Falešný světe, tobě nevěřím!) přesně tohle potřebují. Snad ani na okamžik nemůže posluchač „vypnout“ a nechat se pouze unášet hudbou, protože pěvkyně neustále doráží na jeho sluch silně emocionálními slovy o radosti, naději a věrnosti, jež dává Bůh. Prohaska disponuje zdravým, čistým hlasem a technikou, jež jí umožňuje s málem dosáhnout mnohého, její ozdoby jsou brilantní, hloubky znělé, jen výšky místy poněkud užší a v rychlých pasážích se párkrát ozve nepěkný, pro mě skoro až nepříjemný tón, jenž pak zase pěvkyně vyváží hřejivě hebkými plochami. Přesto, ačkoli pěvkyně na sobě od svého prvního CD hodně zapracovala, hlas jí dozrál a dnes je přesvědčivá v hudbě Vivaldiho, Händela nebo W. A. Mozarta, v Bachovi má, troufám si říci, ještě trochu rezervy.

Zajímavé a zároveň pojivé hlasy si vybírá Luks i do svého sboru Collegium Vocale 1704, jenž zní tak dobře také díky jménům, jako je Ivana Brouková, Marta Fadljevičová nebo Daniela Čermáková.

Jak už jsme u Václava Lukse zvyklí, jeho interpretační pojetí je emocionálně vypjaté, efektní, a tím pádem strhující. Ačkoli to Bachova hudba podle mého názoru tolik nepotřebuje, Luks jí zde dodává obrovskou živelnost, energii, téměř živočišnost a je ve svém názoru stoprocentně přesvědčivý. Obdivuhodné je, nakolik se tyto emoce přenášejí skrze hudební záznam a jak je všichni hudebníci vynášejí na povrch, aniž by se jimi sami nechali strhnout. I to je důkaz kvality.

Bylo by chybou opomenout na tomto místě zvukové mistry Jiřího Gemrota Alešem Dvořákem, díky nimž vyzní například hra orchestru do nejjemnějších nuancí, od rozechvělých pianissim, jež by mu mohli mnozí závidět, až po plná forte. Domácí posluchače jistě navíc potěší, že je booklet vybaven i českou verzí včetně překladu textu kantát.

Xenia Löffler – hoboj, Anna Prohaska – soprán, Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks. Text: A, F, N, Č. Nahráno: 7, 11/2017, Kostel sv. Anny, Studio Domovina (BWV 1061), Praha. Vydáno: 2018. TT: 67:37. 1 CD Accent ACC 24347.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.