středa, 13. říjen 2004

Liedertafel

Napsal(a) 

booklet booklet
Dějiny novodobého mužského sborového zpěvu, od svých počátků spojené kromě společenské zábavy také s vlasteneckými cíli, jsou spojeny se jménem Carla Friedricha Zeltera, přítele Goethova a učitele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Roku 1809 založil první mužský sbor v Německu (vedle Pěvecké akademie se smíšeným sborem, jejímž byl rovněž zakladatelem). Do češtiny nepřekládaný název "Liedertafel" se stal synonymem pro mužský vícehlasý zpěv 19. století a podobných spolků vznikla vzápětí celá řada. I u nás se staly německé liedertafely (jako žánr i instituce) jedním ze zdrojů, z nichž vycházely první samostatné českojazyčné sbory, zakládané již po roce 1848, zejména však po vydání Říjnového diplomu roku 1860. Jako společenský fenomén byl sborový mužský zpěv tohoto typu původně bytostně spojen s estetikou biedermeieru a rané fáze romantismu. Autoři, zastoupení na tomto snímku, vytvořili kompoziční styl, na nějž navazovala pozdější sborová tvorba ve způsobu melodicko-harmonického pojetí čtyřhlasé sazby (eventuálně s občasnými sólovými úseky), a cappella či s doprovodem klavíru. Liedertafely psali pochopitelně zejména skladatelé písní, textové předlohy tvořila dobová lyrika, ale také komicky laděné a parodistické texty všeho druhu. Mužský společenský zpěv byl světem pro sebe, do nějž nepatřily ženy, otevíral tedy také tematické oblasti, které v dámské společnosti jaksi nebyly vhodné, nebo dokonce ani možné: objevují se zde zednářské písně, bohatou oblast tvoří písně studentské, pijácké, lovecké, souvisely s rozvojem tělesné kultury a sportu a podobně. A samozřejmě byl liedertafel nositelem vlasteneckých idejí. Tak jako byla úzká hranice k nacionalismu a šovinismu, tak byla úzká i hranice ke vzpouře proti státu a vlastizradě. Rakouský kancléř Metternich dokonce otevřeně varoval před tímto "jedem z Německa", a když se přesto rozlezl po celé monarchii, znamenal jeden z příspěvků k podkopávání habsburské říše. To už ovšem byla jiná doba. Zde se setkáme se "zlatým věkem" mužského sborového zpěvu v tvorbě Franze Schuberta, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Roberta Schumanna, ale také málo známého Philippa Friedricha Silchera (1789- -1860), jenž mezi ostatními zde uvedenými skladateli zastupuje generaci hudebně talentovaných diletantů.

Interpreti, kteří se na nahrávce sešli, jsou profesionálními sólisty. Tenorista Christian Elsner je žákem Dietricha Fischera-Dieskaua a kromě hostování v operách v Mohuči, Darmstadtu či Mnichově zpívá hojně v oratoriích a vystupuje jako písňový interpret. Lyrický tenorista James Taylor pochází z Texasu, studoval kromě jiného v Mnichově, těžištěm jeho repertoáru jsou duchovní díla Bachova, Händelova, Mozartova a Beethovenova, ale také skladby Benjamina Brittena nebo Franze Schmidta. Barytonista Michael Volle debutoval v Mannheimu roku 1990, má v repertoáru Evžena Oněgina , Brittenova Billyho Buda , hraběte Almavivu ve Figarově svatbě , ale také napřoklad Danila v Lehárově Veselé vdově . Basista Franz-Josef Selig byl členem divadla v Essenu, roku 1995 debutoval jako Sarastro v milánské Scale a je vyhledávaným představitelem například komtura v Donu Giovannim , basových rolí v dílech Wagnerových, kantátách a oratoriích. Zde se tedy sešli čtyři zpěváci, kteří umí skvěle zacházet se svým hlasovým materiálem a danému repertoáru a jeho stylu dokonale rozumí. Klavírista Gerold Huber je rovněž žákem oboru komorní písňová interpretace u Dietricha Fischera-Dieskaua a je mimo jiné komorním partnerem Cornelie Kallisch nebo Ruth Ziesak. Snímek doporučuji jako hodinku před spaním, vtipně totiž končí Schubertovým sborem na text Johanna Friedricha Rochlitze Zur guten Nacht . Za pochvalu stojí také velmi zasvěcená historická studie Mattise Dänharta v bookletu. Bohužel však nezbylo místo na textovou přílohu, a to je opravdu škoda.

Vydavatel: Orfeo / Classic

Stopáž: 61:46

Nahráli: Christian Elsner - tenor, James Taylor - tenor, Michael Volle - baryton, Franz-Josef Selig - bas, Gerold Huber - klavír

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.