pondělí, 1. červen 2009

Leoš Janáček: Z mrtvého domu

Napsal(a) 

Leoš Janáček: Z mrtvého domu Leoš Janáček: Z mrtvého domu

Václav Bednář – Gorjančikov, Helena Tattermuschová – Aljeja, Beno Blachut – Filka Morozov, Jaroslav Stříška – Velký vězeň, Hanuš Thein – Malý vězeň, Jaroslav Horáček – Placmajor, Antonín Votava – Stařičký vězeň, Ivo Žídek – Skuratov, Přemysl Kočí – Šiškov, Jindřich Jindrák, Viktor Kočí, Jaroslav Šindelář, Jaromír Bělor, Miroslav Mach, Antonín Zlesák, Jiří Joran, Eva Zikmundová, Josef Heriban, Milan Karpíšek, Rudolf Vonásek, Sbor opery Národního divadla v Praza, Milan Malý – sbormistr, Orchestr Národního divadla v Praze, Bohumil Gregor. Text: Č, A, N, F. Nahráno: 19-30. 11. a 1-4. 12. 1964, studio Domovina a Lucerna, Praha. Vydáno: 2008. TT: 63:42, 40:37. ADD. 2 CD Supraphon SU 3953-2.

HHHHH

Reedice studiové supraphonské nahrávky poslední opery Leoše Janáčka vychází svým obsazením z úspěšného nastudování Z mrtvého domu v pražském Národním divadle v roce 1964, kdy se režijního ztvárnění ujal Ladislav Štros a za dirigentským pultem stanul Bohumil Gregor . Nabízí se nám tak verze opery, která je sice zbavena mnoha nánosů, jež se do jejího libreta i partitury dostaly po skladatelově smrti při prvním nastudování v Brně v roce 1930, avšak ani toto znění není zcela prosto cizích zásahů. Instrumentace totiž vykazuje některé retuše dirigenta Bohumila Gregora a v libretu je do češtiny přeložena řada rusismů a ukrajinismů, které obsahuje původní Janáčkova verze. Nahrávka velmi potěší vynikajícími výkony všech zúčastněných složek. Hra orchestru s dirigentem Gregorem i výkon sboru pod vedením Milana Malého vykazují velmi dobrou úroveň. Pravou lahůdkou jsou však především skvělé pěvecké výkony sólistů Národního divadla s krásně odstíněnými hlasovými barvami. Z pěvců zaujme zejména Ivo Žídek v roli Skuratova nebo Jaroslav Horáček coby Placmajor. Jejich zpívané slovo je však bohužel občas málo srozumitelné. Orchestr svou hlasitostí na několika místech až příliš překrývá zpěv, což je problém, kterého se lze ve studiové nahrávce lépe vyvarovat. Booklet kompletu obsahuje kromě libreta ve čtyřech jazycích také poučené informace o opeře z pera Jiřího Zahrádky a archivní fotografie ze zmíněného pražského nastudování. Je velká škoda, že se redaktorce bookletu tohoto reprezentativního vydání vloudilo do textu několik typografických chyb a že se české libreto místy v detailech neshoduje se zpívaným slovem. Recenzovaný titul je však nejenom skvělým historickým dokumentem, který zachycuje obsazení jedné z nejpovedenějších inscenací opery Z mrtvého domu, ale rovněž prostředníkem vynikajícího posluchačského zážitku.

Petr Ch. Kalina

HHHHH

Další poklad ze zlatého fondu našeho nejstaršího vydavatelství! A protože bylo dlouhá léta monopolní, můžeme bez přehánění tento zlatý fond označit za jediný v českém teritoriu. Při pohledu na operní edice Supraphonu posledních let a zároveň na množství starých operních nahrávek, jež se doslova valí ze všech stran, musíme této firmě po letech smutku, ba i rozčilení nad tím, že naše zlaté operní nahrávky stále zůstávají „v trezoru“, vyslovit uznání! Supraphon těmito reedicemi poměrně dlouho poněkud šetřil, na druhé straně ale při jejich realizaci vychází (i přes logicky nižší cenu) ze stejných parametrů, jako kdyby šlo o novinku. Tedy velké album se všemi náležitostmi, včetně obsažného bookletu s úplným několikajazyčným libretem! Možná by někdo mohl mít námitky nad drobným textem na jeho líci. Mně naopak tento design – vzhledem k celkovému námětu a atmosféře Dostojevského světa – vyhovuje a svou inteligentní decentností na mě působí zcela přesvědčivě. V bookletu jsou pak údaje, jež při původní edici na dvou LP deskách, která ještě měla anonymní obaly (!), nebyly k dispozici (například doba a místo natáčení a podobně). Zcela úmyslně se o těchto spíše vedlejších průvodních elementech zmiňuji na prvním místě. Je nás totiž ještě poměrně mnoho, kdo tuto nahrávku známe z LP zcela důvěrně. Vznikla na základě původního nastudování Bohumila Gregora z roku 1963, jež o dva roky později vzbudilo obrovskou senzaci na mezinárodním festivalu v Edinburghu (dodnes se tam na tohoto Janáčka vzpomíná!). Je jednou z mála, jež tak výrazně prezentují někdejší velkou garnituru mužského sólistického aparátu. Považme, že se zde scházejí takové osobnosti jako pánové Blachut , Žídek , Kočí , Bednář , Horáček , Thein a řada dalších – co jméno, to velký pojem! O patnáct let později vznikla u Supraphonu v rámci oper natočených Českou filharmonií nová nahrávka, pod kterou byl podepsán Václav Neumann, později rovněž oceněná významnými mezinárodními cenami. Výtečný snímek Mrtvého domu pořídil o další tři léta později (1982) v rámci velkého janáčkovského vídeňského projektu pro firmu Decca Sir Charles Mackerras. Situace se může jevit jako jednoznačná: orchestr Národního divadla přece nemůže stačit na Českou filharmonii či Vídeňské filharmoniky! A přece vítězí! Dokonalost v technickém provedení nemůže být v případě právě takovéhoto emotivního a dramatického díla rozhodujícím argumentem! Gregorův orchestr doslova dýchá Janáčkovou předlohou, je výbušný až syrový, neskutečně dynamický ve všech situacích. Protagonisté zde bez výjimky podávají strhující výkony dramatické (není možno jinde slyšet přesvědčivější reakci Šiškova, když poznává v právě zemřelém vězni svého někdejšího soka, jako v podání Přemysla Kočího !). Supraphon tedy znovu pootevřel svůj archiv a věříme, že v tomto trendu bude pokračovat. Zdá se, že se brzy objeví polozapomenutá, avšak stylově naprosto čistá Prodaná nevěsta v nastudování Jaroslava Vogla. A věříme, že se dočkáme i „Krombholcova“ Tajemství.

Bohuslav Vítek

HHHH

Supraphon vydává další reedici z řady svých nahrávek Janáčkových oper, pořízených v minulých desetiletích. Tentokrát je to jeho poslední opera Z mrtvého domu , jejíž recepce bývala zatížená nahlížením na dílo jako na nedokončené. Kromě toho opera dlouho neodpovídala svými četnými dramaturgickými či například instrumentačními zvláštnostmi běžným divadelním konvencím. A tak i v dějinách provádění docházelo v různé míře k zásahům a úpravám a v prvních desetiletích po vzniku opery také k méně četnému uvádění ve srovnání s jinými Janáčkovými operami. Dnes naopak patří tato opera pro svou modernost k nejvíce obdivovaným skladatelovým dílům. Mnoho fanoušků Janáčka má jistě „v uchu“ či dobré paměti novější vynikající hudební nastudování této opery na různých světových divadelních scénách, z nichž mnohá nám ukázala nové pojetí a nový obraz Janáčkových partitur. Lehkost, často svižná tempa a přitom syrovost a dostatečná dramatická závažnost – to jsou dnes často charakteristiky, kterými můžeme popsat nová provedení Janáčkovy hudby. Tato nahrávka z roku 1964 neoplývá těmito vlastnostmi, přesto nebo snad právě proto však musím přiznat, že se jedná o nahrávku výbornou, která je svým pojetím zakotvena ve své době. Jistá zatěžkanost, pomalejší tempa, ne vždy jednotné a zvukově vytříbené smyčce, občas mírné zásahy do Janáčkovy partitury – to jsou znaky, které bychom dnes snad podrobili přísnější kritice, na této dobové nahrávce však přispívají k jednolitému efektu a zážitku z nahrávky. Hudební nastudování Bohumila Gregora s tehdejším sborem a orchestrem Národního divadla v Praze se vyznačuje poctivostí i velkou dávkou pochopení skladatelova poselství. Nahrávka je studiová a bohužel postrádá veškeré scénické zvuky (včetně řinčení řetězů), které dokáží dodat nahrávkám patřičnou živost i věrohodnost. To je však vyváženo nasazením pěvců, kteří podávají skutečně výborné výkony (Beno Blachut jako Filka/Luka, Ivo Žídek jako Skuratov, Přemysl Kočí jako Šiškov a další).

Eva Velická

Body: 5 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.