Leoš Janáček – Sonáta pro housle a klavír, Vítězslav Novák – Sonáta d moll pro housle a klavír, Oskar Nedbal – Sonáta h moll pro housle a klavír op. 9

Ivan Ženatý – housle, Martin Kasík – klavír. Produkce: Matouš Vlčinský. Text: A, N, F, Č. Nahráno: 12/2008, Sál Martinů, HAMU, Praha. Vydáno: 2009. TT: 64:19. DDD. 1 CD Supraphon Music SU 3978-2.

Česká literatura 19. století pro housle a klavír není zrovna ohromující a houslisté místo aby intenzivně uváděli co největší spektrum skladeb, tak sami sebe omezují většinou na Dvořáka a Smetanu. O to více těší, že muzikanti mezinárodní úrovně – Ivan Ženatý a Martin Kasík – mají odvahu nabízet hudbu dnes vlastně polozapomenutou. To je příklad Novákovy Sonáty d moll (1891) a Nedbalovy Sonáty h moll (1893 – 1994). Novák ji složil ještě v době studia u Antonína Dvořáka, Nedbal svoje dílo krátce po jeho ukončení. V obou případech se jedná o hudbu romanticky rozevlátou, velmi emocionální, místy křehce sentimentální. Sonáty ukazují obrovský dar melodické invence a mladické nevybouřené vášně. Lehce by to mohlo svádět k interpretaci stejného druhu. Ovšem Ivan Ženatý má velký dar, že dokáže dát hudbě správné proporce, že svůj citový vklad filtruje přes rozumovou analýzu, že se u něj nemusíte obávat povrchnosti nebo kýčovitosti. Výsledkem jsou dle mého soudu ideální proporce a vybroušená interpretace. Novák i Nedbal otevřeli klavíru široký prostor pro rovnocenné partnerství, čehož pan Kasík využil měrou vrchovatou.

Protikladem romantických sonát je Houslová sonáta (1914 – 1921) Leoše Janáčka, jež je naopak uváděna často, je obecně známa a existuje několik náhrávek hodných pozornosti. Neromantický Janáček je samozřejmě tím nejlepším kontrastem pro takovýto český koncept. Pan Ženatý ji hraje vskutku báječně a podobně zajímavé provedení jsem slyšel vedle Josefa Suka za dvacet třicet let jen od pár houslistů. Nicméně je mi líto nevyužité šance dát desce ještě větší dramaturgický význam a logiku zařazením buďto Foersterovy Sonáty h moll op. 10 (1889), která by historicky i hudebně více souzněla s Novákem a Nedbalem, nebo Sonáty D dur (1876) Zdeňka Fibicha. Možná by nebyla deska tak efektní, ale ve světě by snad zaujala o to více. Že by zvítězila marketingová poučka, která praví, že na desce musí být aspoň jeden dobře známý opus? Přesto i v této koncepci se jedná o pozoruhodný projekt.

Body: 6 z 6 – tip Harmonie

Sdílet článek: