pátek, 3. duben 2009

Leopold Stokowski

Napsal(a) 

Leopold Stokowski Leopold Stokowski

(Brahms, Prokofjev, Dawson, Swanson)

Symphony of the Air, The New York Ensemble of the Philharmonic Scholarship Winners, American Symphony Orchestra, Dmitri Mitropoulos, Leopold Stokowski. Produkce: Israel Horowitz, Simon Rady. Text: A, N, F. Nahráno: 1950, 1953, 1960, New York. Vydáno: 2007. TT: 71:19, 45:30. ADD. 2 CD Deutsche Grammophon 477 6502 (Universal Music).

Leopoldem Stokowskim zažívala moje generace návrat Johanna Sebastiana Bacha. Z jeho monumentálních orchestrací dnešní znalci historicky poučené interpretace sice dostávají psotník, pro nás však byla „jeho“ Toccata d moll objevem barokní hudby, stejně jako nám ji objevovali v „zjazzované“ podobě Swingle Singers. Na dvou snímcích se zde Stokowski setkal s další dirigentskou legendou, Dmitri Mitropoulosem , a střídavě řídí tři různá tělesa. Je na nich soustředěno oněch několik málo nahrávek, které pořídili pro firmu American Decca. Stokowského nahrávka Brahmsovy Serenády D dur je překvapením – obvykle působí tato Brahmsova skladba nepříliš inspirovaně, zde však je zcela práva svému názvu; je to lehká, mile působící hudba, vtipně instrumentovaná, bez zatěžkání, jaké jí obvykle propůjčují dirigenti ve snaze zahrát ji jako dílo budoucího velkého symfonika. Dvěma tituly je na prvním disku zastoupen Sergej Prokofjev (Kvintet op. 39Předehra na hebrejská témata ). Obě nahrávky, řízené Mitropoulosem, se k Brahmsově Serenádě výborně hodí. Druhý snímek poskytuje příležitost rozšířit si obzory v jiném smyslu. Negro Folk Symphony Williama Levi Dawsona (1899 – 1990) je z roku 1934, zde prezentovaná revidovaná verze je z roku 1952. Stokowski premiéroval obě verze symfonie. Dawson se zabýval studiem afroamerického folklóru, ovšem – jak výstižně stojí v textu – do své hudby jej integroval ve vysoce stylizované podobě a blíží se tak „zvukové stránce Dvořákovy Novosvětské symfonie“. Howard Swanson (1907 – 1978) byl žákem Nadi Boulangerové, jeho Night Music je z roku 1950. Desetiminutová skladba je psána ve volné fantazijní formě, každý z deseti nástrojů je pojednán sólisticky, vzájemně si předávají krátké motivky. Zde se opět řízení ujal Mitropoulos. Autor bookletu Alan Newcombe charakterizuje a srovnává oba mistry taktovky (kterou ovšem nepoužívali) a na několika řádcích koncizního textu dokázal obě dirigentské osobnosti i lidsky přiblížit.

Body: 4 z 6

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.